Soudce mrkev, soudce křen, vyžeňte ho z placu ven

Volávali jsme posměšně na rozhodčího už jako kluci, když jsme se vypravili na fotbal. A vůbec nezáleželo na tom, jestli se na hřišti za potokem utkala Horní Lhota s tou Dolní nebo jestli jsme navštívili prvoligový stadion.

Kritérium, které určovalo intenzitu našich protestů, nespočívalo v tom, o jako šlo soutěž, ba ani jakou úroveň mělo utkání jako takové. Tímto kritériem bylo aktuální skóre, čím nepříznivější pro náš mančaft, tím byl v našich očích sudí horší.

Ruku na srdce, protesty proti sudím neodeznívají s příchodem dospělosti fanoušků a dokonce se ani neomezují na fotbal. Výkřiky typu „ten je určitě koupenej,“ „von jim nadržuje,“ „ty vole, jsi slepej, copak tu penaltu nevidíš.“ Nebo jednodušší „fuuuj,“ „kam čumíš“ se ozývají napříč stadiony a sportovními halami, hospodami, domácnostmi a náměstími, a jejich adresáty jsou rozhodčí bez ohledu na to, zda pískají bezchybně a spravedlivě nebo nikoli. Za neúspěch našeho oblíbeného mužstva totiž zpravidla nemůže samotný mančaft, nýbrž sudí. Našemu milovanému mančaftu většinou přisuzujeme pouze jeho případné úspěchy.

Nechci ty sudí soudit a rozdávat jim žluté nebo červené karty, nebyl bych objektivní a určitě bych též přehlédl nějaký faul nebo naopak podcenil čistou hru. Jsou to jen lidé jako my ostatní, někteří umí pískat líp, jiní hůř, jedni jsou féroví, druzí nepohrdnou nějakým tím „kapříkem.“ Tak tomu bylo dřív, je a asi i vždycky bude, a my si můžeme jen přát, aby každý takový kapřík byl co možná nejdřív vyloven ze sportovních rybníků.

Jednomu sudímu si však dovolím udělit pomyslnou kartu zlatou. Podle mě si ji právem zaslouží florbalový rozhodčí pan Jiří Němec, který v sobotu zachoval chladnou hlavu, rázně a včas zavelel k okamžitému útěku z hroutící se sportovní haly v České Třebové. Okolnosti případu jsou všeobecně známé, hala byla úplně nová, plná dorostenců a tak „skvěle“ postavená, že se jí propadla střecha až na zem.

Tak tenhle pan Němec svou duchapřítomností nejspíš předešel velkému neštěstí a já mu kromě té zlaté karty vyjadřuji svůj obdiv a dík za všechna ta děcka dorostenecká a za jejich rodiče. A to své „fuuuj,“ „hamba,“ „z kola ven“ a červenou kartu ze všech nejčervenější posílám těm, kteří zavinili, že taková krásná nová hala za osmapadesát melounů si mohla jen tak mírnyx týrnyx spadnout. Doufám jen, že tenhle neomluvitelný faul někdo brzy odhalí a podle litery zákona spravedlivě a bez nadržování posoudí. Jenomže tenhle „výlov“ už bude práce pro úplně jiné sudí.