Rušení nočního klidu

„Je ti jasné, Honzo, že se taháš po cukrárnách se starou protivnou netolerantní bábou?“ Vypálila na mě Maruška otázku, sotva jsme se stačili pořádně usadit nad šálky turecké kávy a talířky s lákavými větrníky.

Málokdy se mi podaří rychle zareagovat nějakým smysluplným způsobem, většinou bezradně tápu, ale tentokrát mě kupodivu něco napadlo. Pátravě jsem se rozhlédl kolem sebe a odpověděl: „Maruško, nemýlíš se? Táhle vidím mamču s malým dítětem, tuhle o kousek dál manžele středního věku a tady vpravo dvě mladé dívčiny. Ať koukám, jak koukám, tak kromě té úchvatně krásné dámy naproti sobě tady nikoho dalšího nevidím, natož nějakou protivnou bábu.“

Jak už se při své úvodní větě tvářila Maruška poněkud podmračeně, tak teď jí zasršelo v očích. Popadla ze stojánku na stole ubrousek, zmačkala ho do kuličky a prudce jím mrštila mým směrem. Onen nevinný předmět opsal vzduchem oblouk a přistál tam, kde zkrátka přistát musel. „Zasažen amorovým šípem rovnou do srdce Ti padám k nohám, princezno mých snů!“ Pokusil jsem se zadeklamovat a naznačil zhroucení ze židle avizovaným směrem.

„No, počkej, počkej, nech toho, nebo se tady nahlas rozchechtám, a přitom jsem ti chtěla říct něco vážného.“ Blesky byly pryč a Marušce sotva postřehnutelně zacukalo v kotcích.

„Promiň, už jsem zticha, povídej, přeháněj“ vybídl jsem ji.

Načež Maruška znovu zvážněla, spustila a nebyla k zastavení: „Nu, přehánět ani nemusím, Honzo. Před několika týdny jsme se v neděli vraceli s Frantou z dovolené ze Šumavy a já se den předem domluvila se svou víc než osmdesátiletou maminkou, že se u ní stavíme. Jak už jsem ti říkala, bydlí kousek od rybníka v jedné jihočeské vísce, tak jsme to měli po cestě. Byly jsme domluvené, že jí zavolám, než vyrazíme, aby věděla, kdy nás má čekat.

Ráno jsem jí chtěla brnknout chvíli po deváté, že zvedáme kotvy a tak za hoďku budeme u ní. Telefon vyzváněl, maminka to nebrala, napadlo mě, že je asi na zahradě, tak jsem to zkusila za chvilku ještě asi dvakrát, ale pořád nic. Já o ni v tu ránu dostala strach, Honzo, ani si nedovedeš představit jaký. Zblbla jsem Frantu, že to švihal, až snad porušil všechny dopravní předpisy a třásla jsem se, co se s ní stalo. Když jsme přijížděli, tak jsem koutkem oka zahlédla, že se na louce u rybníka něco děje, vypadalo to, jako by tam rozebírali nějaké podium. Ale hned jsem na to zapomněla, za chviličku jsme už byli u maminčiny chalupy, ale tam ticho jako v hrobě. Naštěstí mám náhradní klíče pořád u sebe, tak jsme vběhli dovnitř a našli ji v posteli. ‚Proboha, snad je živá!‘ Zhrozila jsem se. Mluvila jsem na ni, nereagovala a pohnula se, až když jsem na ni sáhla.

Maminka se posadila na posteli, chvilku se rozespale rozhlížela kolem sebe, pak si všimla, že už je skoro deset hodin, koukla na nás, vytáhla si vatu z uší a prohlásila: ‚Šmankote, Marienko, Františku, já zaspala, odpusťte mi to, chtěla jsem vám upéct koláč.‘

‚Jsi v pořádku, mami? Na koláč se vykašli, radši mi hned řekni, co se stalo,‘ pohladila jsem jí po ruce. Spadnul mi kámen ze srdce, že jsi to musel slyšet až tam k vám, ale pořád mi nebylo jasné, co se děje.

‚My jsme tady měli včera u rybníka muziku, Marienko, víš?‘ Spustila maminka a zvolna se zvedala z postele. ‚Tedy muziku, spíš takový randál, kdyby to byly aspoň pořádné písničky, tak bych tam na stará kolena zaskočila, ale já tomuhle modernímu nemelodickému pořvávání do monotónního rytmu nerozumím. A představ si, Marienko, že to bylo tak nahlas, že jsem vůbec nemohla usnout, tak jsem si musela vzít prášek na spaní a vatu do uší. Ráno jsem přeslechla budík, tak se vám oběma ještě jednou omlouvám.‘

‚Zaplať pánbůh, že jsi v pořádku, mami,‘ odpověděla jsem jí, ale už jsem začínala tušit a být naštvaná. ‚Prosím tě, v kolik sis brala ten prášek? A nebyl to náhodou ten dryják, který jsem ti zakázala užívat?‘

‚Byl, Marienko, byl, vzala jsem si ho o půl druhé. Byla jsem v tom kraválu tak rozhozená, že bych jinak vážně neusnula.‘

No nic, Honzo, tohle já nechápu, asi jsem fakt stará protivná netolerantní megera. Je mi sice jasné, že se lidi potřebují bavit, zvlášť ti mladí, ale co je moc, to je moc, měli by brát trochu ohledy na druhé a skončit aspoň před půlnocí. Zlobila jsem se a hned druhý den jsem zavolala na obecní úřad maminčiny vesnice, ale vzala to nějaká ženská, a když jsem jí řekla, oč mi jde, tak mě odkázala na starostu, že tohle není v její kompetenci. Toho jsem sehnala až další den, tak jsem se ho hezky od plic zeptala, co to bylo za akci, kdy to skončilo a jestli ví, že má ve vesnici lidi, kteří se potřebují aspoň trochu vyspat i ze soboty na neděli o prázdninách.

A víš, co mi ten starosta řekl, Honzo? Začal mlžit, jak to tihle političtí panáci dělají. Že prý potřebuje do vsi nalákat lidi, protože z toho má obec příjmy a navíc se tak stará o kulturní vyžití, tak zařídil výjimku do dvou do rána. A že jestli to někoho rušilo, tak se omlouvá, ale že to jinak nešlo. No, já pochopila, že se s ním nemá cenu dohadovat a radši jsem se ho ani neptala, jestli zrovna tohle vyřvávání po nocích, při kterém i kapři zhnuseně vystrkují hlavy z vody, opravdu považuje za kulturní vyžití.“

Marušku už znám hodně dlouho jako nejen zrale krásnou, ale i veskrze pozitivní a vstřícnou dámu s vytříbeným smyslem pro humor. Dnes se však neusmívala a nebylo se jí co divit, vždyť šlo o její milovanou maminku. Teď na chvilku přerušila vodopád svých slov, ale než jsem stačil zareagovat, spustila znovu: „Honzo, už je to několik týdnů a já o tom před tebou ani nechtěla mluvit, ale... Ale včera jsem se dozvěděla něco podobného, znáš to v Běchovicích?“

„Moc ne,“ přiznal jsem barvu.

„U výpadovky na Kolín je takový komplex s vnitroblokem, kde na jedné straně jsou městské byty pro staré lidi a ve zbytku klasické bydlení. Tam žije moje neteř s manželem, včera mi volala, že teď ze soboty na neděli se tam odehrálo něco podobného, taky nějaký hlučný koncert uprostřed toho komplexu bůhví do kolika hodin. Jí by to až tak nevadilo, ale ten její manžel jezdí s městským autobusem a v neděli musel vstávat na ranní. Vzpomněla jsem si na tu příhodu s maminkou a došlo mi, že on je na rozdíl od ní sice o hodně mladší, ale dryják na spaní si vzít nemůže, od rána musí být fit za volantem. Já vím, taky jsme byli mladí a ne vždy úplní beránkové, ale tohle mi připadá bezohledné, a to ještě nemluvím o lidech, kteří žijí v dosahu letních technoparty, trvajících několik dní v kuse. Ty, Honzo, co myslíš, opravdu jsem tak netolerantní, jak si připadám?“ Maruška skončila se svým svěřováním a tázavě na mě upřela své podmanivě hluboké hnědé oči.

Ta blonďatá, aktuálně maličko roztomile rozcuchaná holka mě postavila před nelehký úkol. Chtěl jsem ji potěšit, ale nemám ve zvyku říkat něco jiného, než co si myslím, tak jsem holt musel s pravdou ven: „Nejsi netolerantní, Maruško, vždyť každý máme právo na svůj klid, nejen staří lidé nebo ti, kteří mají před sebou náročný den za volantem. Mně taky vadí, když se kvůli někomu nemůžu vyspat, ale když se tak probírám svým ne zrovna svatým životem, tak se ti musím k něčemu přiznat. Taky se mi stalo, že jsem v hluboké noci pořvával po ulicích a zapomínal, že to třeba někomu vadí. Nebo se na nějakém rockovém koncertě společně s dalšími fanoušky v kotli vehementně dožadoval přídavku bez ohledu na to, kolik je hodin. Tak víš co, má krásná dámo? Já teď tak trochu zneužiju tvé přítomnosti a všem, které jsem kdy tímhle svým počínáním připravil o klid, se tady a teď před tebou dodatečně hluboce omluvám.“

Maruška němě otevřela ústa, a pak je zas zavřela. Toto kapří gesto zopakovala ještě asi dvakrát, přestala se mračit a konečně dovolila úsměvu, aby rozehrál své tóny v droboučkých vráskách kolem jejích očí. Pak pravila: „Asi máš pravdu, vždyť i já byla a možná někdy ještě i budu taková. Dovol mi, abych se připojila ke tvým omluvám a buď od té lásky, objednej nám stopičku třináctého pramene, ať máme to naše pokání čím ztvrdit až na věky. Amen.“