Románek

Eva a Rudolf byli tak rozdílní, jak jen dva lidé můžou být, ale přesto spolu strávili pětadvacet krásných let. Když se jejich syn odstěhoval, rázem jim ubyla spousta starostí a oba se začali daleko víc věnovat svým koníčkům.

„Fotbal a hokej pasivně, tenis s kamarády aktivně, dobré pivko a domácí kutilské práce všeho druhu.“ Takhle nějak by Rudolf odpověděl, kdyby se ho Aleš Háma v soutěži Kde domov můj zeptal na jeho zájmy.

„Hlavně cestování. Už jsem s kamarádkami sjezdila půlku Evropy a párkrát se podívala i dál,“ odpověděla by na stejnou otázku Evka. Pokud by se jí Aleš zeptal, proč jezdí s kamarádkami, když je vdaná, dočkal by se jen pousmání: „Když ten můj šmudla pořád doma něco kutí nebo se válí u televize, maximálně tak vyrazí na jedno nebo na kurt.“ Jenomže Aleš je taktní a takovou otázku na tělo by Evce nikdy nepoložil.

Ti dva se dokázali pěkně špičkovat, ale ve skutečnosti byli perfektně sehranou dvojkou. Zvykli si na sebe, počáteční zamilování se přes léta vztahu přelilo v klidnou partnerskou lásku, a ani jednoho z nich nenapadlo, že by se někdy mohli rozejít.

***

Jenomže pak se Evce zničehonic, najednou a bez jakéhokoli varování zbláznily hormony. Snad to bylo tím středomořským podnebím, možná spíš Leošovým šarmem. Potkali se náhodou na trajektu a události nabraly závratný spád. Leoš byl pravým opakem Rudolfa, podnikavý, pohotový, přitažlivý, pozorný, těch p měl v jejích očích daleko víc.

Leošův návrh: „však pojď a nastěhuj se ke mně“ jí při návratu domů přišel naprosto přirozený a neodolatelný. V jeho náručí si připadala o dvacet let mladší, její mozek se zatemnil a její ústa sama od sebe vyřkla větu: „Rudolfe, promiň, já od tebe odcházím.“ Rudolf to přijal navenek bez velkých emocí, ty by mu v tu chvíli stejně nebyly nic platné, když ho Evka postavila před hotovou věc.

Jenže vnitřně se trápil, nespal, v práci byl jenom do počtu, už ani ten sport ho nebavil. Teprve po čase se v něm cosi zlomilo: „Potvora jedna. Ale co, život jde dál,“ postěžoval si svému odrazu v zrcadle, když se jednoho večera vrátil z hospody ozdraven na mysli pivní kúrou. A druhý den si to v klidu probral: „Když se trochu uskromním, tak náklady utáhnu. Aspoň budu mít víc času na tenis, hned zítra s ním musím zas začít. A ženské? Dám si teď pauzu a pak se uvidí.“

***

Evčin krásný vztah s Leošem netřeba dlouho rozebírat, zhruba po čtyřech měsících, v nichž si připadala jako ve sladkém nebi a žhavém pekle zároveň, zvadl s podobnou prudkostí, s jakou na počátku vykvetl. V den, kdy se ten mizera celou noc neukázal doma a ráno přišel s jinou ženou, ztropila Evka závěrečnou scénu a do dvaceti minut byla venku. S kufrem na chodníku, bezprizorní, zklamaná, nešťastná. Milostný románek skončil, tjádydádydá bum, bum.

Narychlo si našla podnájem, nevelký pokojík v přízemí. Probrečela tři dny plné výčitek, které nejprve směřovala k Leošovi a posléze jejich ostří obrátila proti sobě. „Já blbá. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale doma jsem vždy měla klidný přístav. Rudolf byl sice úplně jiný než já, ale mohla jsem se na něj ve všem spolehnout. Tolik let jsme byli spolu a já, kráva, všechno zničila. Vždyť k sobě patříme, proboha, jestli mám někoho opravdu ráda, tak je to jedině on.“

Slzy odezněly, v Evce se probudila žena činu a myslí se jí rozvířily otázky: „Odpustil by mi a vzal mě zpátky? Snad si zatím nenašel žádnou jinou? Mohli bychom se pokusit na všechno zapomenout? A co když našel? Nebo co jestli se zatvrdil a nebude mě chtít?“ Otázky následovalo rozhodnutí: „Budu bojovat, ve jménu naší lásky musím udržet manželství. Jedním si může být naprosto jistý, tohle mu už nikdy v životě neudělám.“

A tak začala sondovat, zavolala sousedce Lence a vytáhla ji na pokec do kavárny Pod věží.

„Evko, s žádnou jsem ho sice neviděla, ale to ještě nic neznamená. Já na tvém místě bych se rozhodně nevracela,“ pravila Lenka vemlouvavým tónem. Pak pochybovačně dodala: „Seš si opravdu jistá?“

„Teď už ano. Musím doufat,“ zazněla rozhodná odpověď.

„Dělej, jak myslíš, ale tohle ti nejspíš nevyjde, promiň,“ pokrčila Lenka nezúčastněně rameny.

***

Evka byla rozhodnutá. Než aby Rudolfovi zavolala a sypala si popel na hlavu, rovnou zkusí své staré klíče a terapii šokem. Věděla, že ve středu se Rudolf vrací s tenisu po osmé večer, a tak vsadila všechno na jednu kartu. Snad má stále rád řízky a suchý Ryzlink. V mládí miloval, když vařila jen tak bosá a v průsvitných domácích šatech bez prádla, s oblibou mu tím dělávala radost. Pohlédla do zrcadla a usmála se: „Ještě na to mám.“

Rudolfovi se Lenčino neustále nadbíhání moc nelíbilo, připadala mu dost vypočítavá. Ale nebyl si jistý a dnes, když kvůli té prasklé vodě odpadl tenis, tak s ní na tu dvoudecku zaskočil. Konec konců, umí být milá a on by nějakou ženskou přece jen aspoň občas potřeboval. „Rudíku, pozveš mě na kafe?“ Mnohoslibně se k němu přivinula cestou domů. „Pozvala bych já tebe, ale dcera potřebuje klid, šprtá se na zkoušku.“

V zámku zarachotil klíč, v předsíni se rozsvítilo světlo. Evce se zatajil dech: „mám zůstat tady u plotny nebo ho jít přivítat a tvářit se, jakoby se nic nestalo?“ Zaslechla tlumený hovor, v matné výplni dveří rozeznala siluety dvou lidí. Ta menší prudce přiskočila k té větší. Evce se na moment zastavilo srdce. Pak si dodala odvahy a otevřela dveře.

Rudolf se vymanil z Lenčina obětí. Zůstal jako opařený, několik nekonečně dlouhých vteřin zíral v hrobovém tichu z jedné na druhou. Lenka podrářděně podupávala kramflekem a nevědomky si nervózně olizovala své ve světle žárovky až příliš rudé rty. Evka mu hleděla pevně do očí. Tenhle její pohled dobře znal. Porozuměl. Hlavou mu prolétlo pětadvacet společných let, v nichž byli tak rozdílní a přitom vlastně stejní.

Zhluboka se nadechl a začichal směrem do kuchyně. Poté jednu z žen obdivně pohladil pohledem. Promluvil, vystačil si s jediným krátkým slovem: „Vypadni!“ Pronesl rozhodným hlasem ke druhé, tu první pevně objal okolo ramen a přitiskl k sobě. Z rudých rtů ukáplo několik jedovatých slov, kramfleky arogantně zazvonily na dlaždičkách a zmizely i se svou majitelkou.

Kdyby se nyní Aleš Háma se soutěže Kde domov můj zeptal těch dvou, kdo komu nejvíc drží palce, odpověď Evky a Rudolfa by byla nad slunce jasnější.