Rasistická herdekbaba

„Máš snad doma černocha, ty mezuláne? Koukej, cos zase způsobil, běž si to posbírat!“ Osočila se Renáta pěkně zhurta na svého mladého kolegu Filipa poté, co za sebou nezavřel dveře v kanceláři a způsobil průvan.

Filip než aby sesbíral ze země dokumenty, které si Renáta předtím pracně seřadila a rozložila na stole, tak se jen ušklíbnul: „Si to máš hlídat.“ Načež se otočil na podpatku, ani nezačal pracovat, namířil si to rovnou k šéfovi a pěkně zčerstva mu poreferoval o dalším Renátině prohřešku v oblasti rasové diskriminace.

Renátu trochu znám, jest ženou pár let před důchodem a disponuje pěkně proříznutou šlejfírnou. „Mluvím tak, jak mi zobák narost, jak jsem se v mládí naučila a kvůli ňákejm pitomejm moderním trendům na tom nehodlám nic měnit,“ říkává pokaždé, když se ji někdo snaží kritizovat za rasistický, homofobní nebo bůhvíjaký další nekorektní slovní obrat. Ne, že bych zrovna vyhledával její společnost, je na můj vkus trochu moc upovídaná a smím-li to tak říct i vtíravá, ale navzdory všemu si jí vážím. Proč? No, to vám prozradím až pozdejc.

„Filipe, už máš hotový ten návrh projektu na konstrukci přetlakového podavače, který jsi měl dokončit předminulý pátek?“ Skočil šéf Filipovi do řeči uprostřed třetí plamenné věty, informující jej o Renátině hrubé urážce původních obyvatel afrického kontinentu.

„Ano, samozřejmě... Totiž ne, ale do úterního večera to bude,“ zakoktal tázaný.

„Tak se nestarej o žádné černochy a hleď si své práce, v úterý to chci mít na stole ne večer, ale ráno. V pondělí je volno, tak na tom koukej máknout!“ Shodil šéf celou věc ze stolu a nádavkem vyhodil Filipa ze své kanceláře. Ten kluk měl zas jednou smůlu, sice toho moc neumí, ale na Renátu má spadeno, neb už se vidí na jejím místě v roli vedoucího týmu projekce přetlakových zařízení. Šéfova ignorance v otázce rasistické diskriminace sice Filipa zamrzela, ale on nic nevzdává. Jakmile bude zřízen celostátní úřad na ochranu práv menšin, tak mu celý tento případ nahlásí a šéfův postoj použije jako střelivo. Nakonec to bude on, Filip spravedlivý, kdo usedne ne na židli obyčejného týmaře, ale přímo do pohodlného křesla šéfa celého oddělení.

Nicméně nechme Filipa Filipem a podívejme se maličko zblízka na Renátu. Žije sama, s lidmi se moc nestýká, ale když už k nějakému kontaktu dojde, tak to pak stojí za to a člověk neví, jak se jí zbavit. Renáta totiž nikdy neměla žádné vlastní děti, a tak si jejich absenci zřejmě podvědomě vynahrazuje tím, že miluje pohádky. Takové ty klasické, ve kterých se to jen hemží různými draky, princeznami, čerty, piráty, vodníky, králi, hloupými Honzy, zlatými rybkami a já nevím, kým vším dalším. Respektive ona ty pohádky nejen miluje, ona na nich přímo ujíždí a strašně se rozčiluje, když narazí na nějakou zmodernizovanou, která neodpovídá klasické verzi.

„Do prdele, člověče, copak je možný, aby se ve středověku objevil v český kotlině indián?“ Ano, přiznám se vám otevřeně, přátelé, toho dne jsem si nedal pozor. Kráče v hlubokém zamyšlení jsem přehlédl, že si to proti mně štráduje Renáta, a ve chvíli, když jsem ji spatřil, bylo už pozdě na jakýkoli úhybný manévr. Byl jsem polapen a proti své vůli držen v jejích spárech několik nekonečně dlouhých minut, než mě vysvobodily andělské tóny jejího mobilu, ozývající se jí z kabelky.

Celý náš rozhovor, totiž chci říct Renátin monolog, obsahoval řadu hrubých až vulgárních invektiv, namířených proti všem hodným lidem, kteří se s neutuchající pílí snaží převést nejen dětskou literaturu do korektní formy. Tedy do takové, která je oproštěna od vší diskriminace ohledně ras, národností či sexuální orientace. Jako příklad uvedu jednu z Renátiných příkrých vět: „Tenhle ten kapitán Nemo byl přece normální chlap a ne žádná černá lesba, kterej pitomec tohle vymyslel?!?“ Sám se musím kajícně přiznat, že tuto správnou verzi dané Verneovky neznám, holt si budu muset urychleně doplnit základní vzdělání.

Jakmile Renáta přijala hovor na svém vyzvánějícím mobilu, krátkým posuňkem a pohledem na hodinky jsem se jí omluvil a rychle zmizel za nejbližším rohem. Ulevilo se mi. Došlo mi, že se blíží filipojakubská noc a ne, že bych té dámě přál přímo upálení, ale byl bych hluboce vděčen jejímu koštěti, kdyby ji zaneslo někam hodně daleko. Tak daleko, aby mi nejmíň do příštího pálení čarodějnic nehrozilo nebezpečí, že na ni opět nečekaně narazím.

Dnes je první máj, nadešel lásky čas a já se vůči paní Renátě hluboce kaji za své myšlenky ohledně čarodějnic a košťat. Vytanula mi na mysli jedna věc, na níž jsem jaksi dočista zapomněl. Ta dáma je bezesporu poněkud hrubšího zrna, avšak její homo, xeno a všechny ostatní fobie jsou pouze zdánlivé. Jednou na ni přišla slabá chvilka, ona na moment odhodila svou tvrdou skořápku a svěřila se mi s tajemstvím, o kterém prakticky nikdo neví. Tahle ta herdekbaba si před léty na dálku adoptovala dvě malé děti odkudsi z prostředka Afriky, měsíc co měsíc jim posílá nemalou finanční částku, a když jí je v její samotě do ouvej, prohlíží si jejich fotky a pročítá dopisy o tom, jak vyrůstají.