Radosti a strasti se zuby I

Zuby dokážou člověka pořádně potrápit, to ví asi každý. Sám s tím mám zkušenosti vpravdě bohaté, a tak jsem si řekl, že zkusím napsat pár článků na toto téma pro pobavení vás ostatních, kteří jsou na tom podobně. Člověka vždy potěší, když zjistí, že v tom není sám.

Teď už mi vlastních zubů moc nezbývá, ale stále jsem na tom o fous líp, než naše drahá patnáctiletá kočka Linda. Ta už je úplně bezzubá, já jich mám oproti ní o šest víc. Pro začátek však nabízím příhodu spíše humornou.

Už je to dávno, tehdy mi mohlo asi tak čtyřicet. Jak si tak po ránu čistím zuby, tak najednou koukám, že se mi udělal na dásni u horního řezáku maličký světlý hrbolek. Zpočátku jsem to moc neřešil, řekl jsem si, že to bude asi zase nějaká nepříjemná afta, stavím se v lékárně, koupím si genciánu a zabojuji s ní, ona to určitě za pár dní vzdá. Pravda, bylo to sice krapet víc dole, než afty obvykle bývají, dost těsně nad samotným zubem, ale nenapadlo mě nic jiného.

Genciánu jsem si tedy přinesl domů a čekal, že na aftu zaútočím, až se ji udělá klasický bílý vršek. Jenže nic takového se nestalo, po pár dnech se sice cosi bílého objevilo, ale bylo to tvrdé a tvarem spíš do čárky než do tečky. Myšlenku afty jsem opustil a zvolil jinou hypotézu. Prořezává se mi třetí zub? Je něco takového vůbec možné? Prý ano, kdysi jsem o tom slyšel, ale prý je to naprostá vzácnost. A tak jsem si začal klást otázky ve smyslu, „čím jsem se zasloužil, že mě příroda obdarovala takovou raritou?“ No nic, ono cosi se zvětšovalo, klubalo se to dál, a mě nezbylo nic jiného, než se odhodlat k další z celé řady nepříjemných návštěv naší „paní zubní.“

Hned ve dveřích ordinace jsem se široce rozpovídal o svých domněnkách, pohovořil jsem o aftách a o třetích zubech, až se paní doktorka začala potutelně usmívat. Chápu, každého odborníka pobaví, když se před ním laik rozhovoří na jeho profesní téma. Posadila mě do obávaného křesla, krátce prohlédla tu podivnou věc, cosi zamumlala, vykouzlila široký úsměv a jen tak pro jistotu mě vzala do vedlejší místnosti na rentgen.

„Panáčku, vy tam máte kořen mléčného zubu,“ odpověděla mi zvesela po prohlédnutí snímku. „Jak je to možné, vždyť mléčné zuby mám už dávno pryč?“ Podivil jsem se. „To se občas stává, léta odpočíval ukrytý hluboko v dásni, a teď se najednou proklubal na světlo boží,“ uklidňovala mě ta moudrá paní. Následovala maličká kapička anestézie, droboučké říznutí a vyjmutí toho divného předmětu jediným pohybem. „Ani vám to nebudu šít,“ zakončila paní doktorka celou naši seanci, „když už máte doma tu genciánu, tak si to s ní pár dní potírejte.“

Pečlivě jsem tedy potíral a přitom vzpomínal. Vybavilo se mi, jak když jsem byl malý kluk, tak mě můj tatínek zbavoval viklajících se mléčných řezáků metodou „kapesník.“ Možná ji znáte a použili jste ji na svých dětech též, abyste je zbytečně nestresovali výpravou k zubaři. Třeba budou mít jednou v dospělosti podobné štěstí, jako jsem měl tehdy já, a vyroste jim „třetí zub.“