Psí teta

Může kočka vychovávat či pomáhat s výchovou štěňat nebo naopak fena koťat? Kupodivu takové případy nejsou vůbec ojedinělé a já vám dnes pomňoukám o jedné psí hlídací tetě.

Klasický čtvercový jihočeský dvůr, přeměněný na penzion. V jednom křídle sice skromné, ale příjemně rodinné ubytování pro hosty, ve druhém hospoda, kuchyně a byt domácích. Ve třetím maličká stáj pro pár koníků a stodola se vším možným. A právě v této stodole se o jedné jarní noci narodila čtyřčata. Ta maličká nebyla jen tak ledajaká, byla to děťátka kočičí a jejich maminkou nebyl nikdo jiný než mourovatá Minda.

Kdo nikdy neměl čtyřčata, dokáže si asi jen stěží představit, kolik je s nimi práce a starostí. Což o to, když jsou úplně maličká, tak to ještě jde, buď se u vás krmí nebo spí. Ani se sháněním obživy neměla Minda problém, hospodářka ji pilně zásobovala jídlem z kuchyně. To víte, taková usedlost potřebuje pořádnou ochranu před hlodavci, a pokud nějaké kotě zbude navíc, sousedé si jej rádi vezmou.

Laura. Nádherná ušlechtilá kolie se za normálních okolností starala o zábavu dvounohých hostů. Ke každému zvesela přiběhla, hodila kus psí řeči a nabídla se k hlasitému obdivování. Ta měla panečku instinkt, jakmile se do usedlosti vloudil někdo nezvaný, bezpečně to poznala a horem pádem ho vyprovodila na sto honů.

Když byla Mindina koťátka maličká, Laura si našla novou povinnost. Začala trochu zanedbávat dvounožce a mnoho hodin trávila hlídkováním v bezprostřední blízkosti kočičí rodinky. Zahnala několik cizích toulavých kocourů, a pokud se přiblížil nějaký dvounožec, okamžitě zbystřila. Jakmile usoudila, že by ty maličké příliš vyrušoval, jemně, ale důrazně jej přiměla k odchodu. Minda měla v psí tetě skvělé zastání a kdykoli potřebovala, mohla se bez starostí proběhnout.

Problémy nastaly ve chvíli, kdy koťata trochu povyrostla a Minda je po kočičím způsobu nechávala samostatně zkoumat vnitřek stodoly a její blízké okolí. Však ona dobře věděla, že jakmile bude třeba, rychle si je zpět k sobě přivolá klasickým hrdelním mňoukáním. Jenže Lauře se tenhle výchovný prvek vůbec nezamlouval, snad Mindu podezírala z nedostatku péče a koťata nosila zpět do jejich pelíšku. Když se nějaký maličký kočičí odvážný průzkumník vzdálil víc než na pár metrů, s obrovskou opatrností ho vzala do své psí tlamy a honem šup s ním zpátky.

V další fázi se koťata naučila svou první bojovou hru. Vyčíhat správný okamžik, kdy Laura nehlídá, rychle se přesunout k jednomu z blízkých stromů a vyšplhat nahoru. Chudák psí teta, celá zmatená seděla pod stromem a vadilo jí, že nemůže plnit úkol, který si sama uložila. Párkrát si dokonce běžela postěžovat Mindě: „Podívej, co mi ti tví malí rošťáci provádí, jako matka bys jim měla domňoukat.“ Pardon, domluvit.

Pak se zkazilo počasí, přes týden lilo jako z konve, koťatům se ze stodoly nechtělo a Laura mohla zůstat klidná. Když se konečně zase vyčasilo, Laura nějakým šestým smyslem dospěla k rozhodnutí, že Mindina koťata jsou dost veliká a její péči už nepotřebují. Zanechala tedy celou kočičí rodinku svému osudu a vrátila se ke svým povinnostem bavit a obšťastňovat svou krásou dvounohé hosty.

Závěrem vám ještě ukážu příklad toho, jak to může dopadnout, když se můj dvounožec snaží starat o cizí štěňata. Když mi asistoval při poslední soutěži, tak si nedal pozor a zaběhl se mu roztomilý Badík. Ani mi to neřekl a když jsem na to sama přišla, Badíka jsem sice nalezla, ale na soutěž bylo už pozdě. Tak abychom mu to za toho mého dvounožce aspoň trochu vynahradili, pojďme ho teď chvilku společně obdivovat.