Přišel

Při štědrovečerní večeři bývá pradávným dobrým zvykem prostřít o jedno místo víc, než kolik je stolovníků. Pro neznámého hosta, poutníka, pocestného, kdyby se náhodou zastavil, aby si měl kde odpočinout, aby měl s kým pobýt. V tu sváteční chvíli rozjímání, vzájemného sblížení a obdarovávání by totiž nikdo na světě neměl zůstat sám.

Se starší dcerou, žijící daleko v horách, jsme oslavili Vánoce již pár dní s předstihem a včera nás svou štědrovečerní návštěvou potěšila dcera mladší. Stromeček byl již dávno ozdobený, dárky prozatím poschovávané různě po domku, bramborový salát připravený již od včerejška, aby se patřičně rozležel. Před klasickým kaprem tentokrát dostaly přednost vepřové řízky, které se právě smažily na sporáku, u vyzdobeného stolu byla prostřena čtyři místa. V duchu té dávné tradice tedy jedno navíc.

A pak se najednou objevil. V rozporu se slušným vychováním nepřišel dveřmi z ulice, ale vzal to zadem, přes zahrady v sousedství. Ačkoli jsme ho zvali dál, neměl dost odvahy vstoupit dovnitř a zasednout s námi ke stolu, odvážil se jen na terasu. Bezdomovec to zřejmě nebyl, byl vkusně upravený a hlady zjevně netrpěl. Dlouho se u nás nezdržel, svou přítomností nás potěšil jen malou chviličku, pouhých minutek pár. Pohoštění sice neodmítl, ale byl skromný, vzal za vděk odřezkem z řízku, zbytkem vajíčka z trojobalu a večeří, kterou nedojedla naše Linda. Pak už se na nás jen krátce usmál a rázem se změnil v mizící mourovatý stín s bílými ponožkami na tlapkách.