Je s podivem, jací lidé projevují zájem o práci v domově seniorů, kde by chtěli takzvaně pečovat o naše babičky a dědečky, tedy o ty, jimž vděčíme za své životy a za lásku, s jakou nás vychovali.
Když vezmete Ludolfovo číslo, přidáte za něj měkkou sykavku, která je první v abecedě a celé to zakončíte písmenem o, dostanete žalovatelné oslovení, jednu z nevulgárnějších nadávek, jaké naše košatá mateřština vůbec zná.
Začněme však pěkně od začátku. Má starší dcera Jana pracuje v administrativě jednoho domova seniorů, dělá tam takovou děvečku pro všechno. Od daní přes účtařinu a mzdy až někam k personalistice. A právě to posledně jmenované představuje mimo jiné i shánění lidí, kteří by byli ochotni věnovat svůj čas a energii péči o stařenky a stařečky, jenž v tom domově žijí. Řeknu vám upřímně, že najít někoho takového není zrovna jednoduché, protože tahle práce se nedá dělat pro peníze, musí se brát srdcem. Spíš než o zaměstnání jde o poslání, kdo nemá v krvi lásku k lidem a péči o nejzranitelnější, ať to radši ani nezkouší.
Jana tedy vyrobila příslušnou poptávku, čekala, kdo se jí ozve, že si ho napřed proklepne po telefonu a pak případně pozve na pohovor. A ozvala se osoba. Ne, nebudu psát, jak se jmenovala, nechci urážet nositelky stejného křestního jména, budu jí říkat prostě Osoba.
Osoba: „Haló, kolík mí za to jakó budeté platít?“
Jana: „Dobrý den, tady domov seniorů XY, já vám nerozumím, co si přejete, prosím?“
Osoba podrážděným zvýšeným hlasem: „No, hergót, ptám se, kolík mi budeté dávat peněz za to utírání prdelí těm vaším dědkům a bábám? A kdy jakó mám přijít na tenhletén projímací pohovór?“ Dlužno podotknout, že Erbenův obrat stran polednice „hlas vichřice podoba“ by byl slabým slovem. Pokud by se trhy dělily na cenové skupiny, dala by se intonace Osoby přirovnat k trhovkyni ze šesté cenovky, jíž navíc zrovna nějaký troufalý zákazník upozornil, že se ho snaží ošidit. Ale asi to netřeba dál rozvádět, jistě si takový typ dámy i s jejími protahovanými koncovkami dovedete živě představit.
Jana s ledovým klidem: „Přijímací pohovor vynecháme, vyřídíme to rovnou po telefonu.“
Osoba: „Jó? Alé nemysleté sí, že vám tám budů dřít zadarmó, jestlí mi chceté dát pár mizernejch tisícovék, tak se vám na to rovnou vyserů!“
Jana s profesionálně potlačeným smíchem: „Vážená paní, musím vám bohužel sdělit, že vás nemůžeme přijmout.“
Osoba zrychlenou kadencí, o oktávu výš a s náhlým přechodem do tykání: „Tak tý, tý mě budéš jako diskriminovát jó? Já sí na tebe budů stěžovát vedoucí a nahlásím tě na pracák!“
Jana v tuto chvíli zlomek vteřiny zaváhala, neb netušila, jaký způsob diskriminace má Osoba na mysli. Genderovou diskriminaci vyloučila, protože je obecně známo, že muži o takovou práci prakticky nejeví zájem, a diskriminace podle věku nebo rasy nepřicházela v úvahu, neboť věk ani národnost osoby nebylo lze z tak krátkého rozhovoru identifikovat. Nicméně dospěla k názoru, že faktury připravené ke zpracování jsou důležitější, nemohou dále čekat a telefonát s Osobou je třeba uzavřít. Chystala se tedy odpovědět na Osobinu invektivu standardním způsobem: „Děkuji vám za projevený zájem...“
Leč Osoba nenechala Janu dokončit větu a skočila jí do řeči stručným dvouslovným rozloučením: „Chcípní…!!!“ (Vytečkované slovo bylo oním Ludolfovým číslem, následovným měkkou sykavkou a hodně protáhlým písmenem óóó.)
Nicméně Jana už byla myšlenkami u oněch neodbytných faktur, a tak celý telefonát ukončila tak, jak je normálně zvyklá vstřícným hlasem: „Děkuji, já vám také,“ načež s jemnostní sobě vlastní odložila telefon.
Samozřejmě, že si má dcera tuto perlu nemohla nechat pro sebe, ostatně zatajit před vedením telefonický rozhovor se zájemcem o místo by ani nebylo z profesionálního hlediska správné. Smála se kolegyně i šéfová, smál se technický údržbář, smály se pečující sestřičky, smáli se ubytovaní dědečkové i babičky, a kdybyste v tu chvíli šli náhodou kolem, mohli jste vidět, jak se celý dům otřásal smíchem v základech, div, že nespadl. Jen není známa jedna taková malá drobnost, jestli se totiž smála též Osoba i se svými protahovanými koncovkami a s Ludolfovým číslem pí.
Jedno však je jisté, po tomhle zvláštním telefonickém přijímacím pohovoru přítomnost Osoby v domově seniorů rozhodně nehrozí. Zaplať pánbůh pro všechny tamní milé stařenky i stařečky a pro s láskou pečující personál.
