Příhoda s brýlemi

Možná vám přijde zbytečné psát o takové banalitě, jakou je drobná oprava brýlí. Nicméně dočkal jsem se při ní překvapení, a tak se o něj s vámi podělím.

Je tomu téměř přesně rok, co mě má oční doktorka konfrontovala s tvrdou skutečností a pravila, že budu muset vylepšit svůj obličej brýlemi na dálku. Smířil jsem se tedy s osudem a v doprovodu své drahé polovice navštívil optiku. Manželka určila několik typů obrouček, v nichž budu vypadat přijatelně. To víte, ženy mívají v tomto ohledu lepší vkus, než my muži, kterým jde obvykle spíš o funkčnost, a vizáž pro nás bývá až druhořadá. A nakonec proč ne, vždyť ona se na mě dívá daleko víc, než já sám na sebe do zrcadla.

Brýle jsem tedy objednal, zaplatil, za pár dní vyzvedl a začal se kochat nově nabytou ostrostí pohledu na svět. Zvykl jsem si na ně natolik, že jsem je nosil téměř stále, nedávno se mi dokonce stalo, že jsem si je zapomněl sundat při sprchování.

Před pár dny jsem ke své hrůze zjistil, že se mi rozpadají, uvolnil se na nich takový tenký vlasec, který podpírá sklo zespodu, aby nevypadlo z „poloviční“ obroučky. Co naplat, musím je nechat opravit, ale bůh ví, jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát. Papíry se zárukou mi za ten rok zřejmě sebral skřítek Zašupšák, a já je nebyl s to najít.

V optice jsem drmolil cosi ve smyslu, že jsem si u nich zhruba před rokem pořídil brýle, že se mi s nimi stalo to a to, ale to o té ztracené záruce jsem už ani nestačil říct. Paní optička se na mě usmála, brýle si prohlédla, moudře pokývala hlavou a smutně pravila, že mě moc nepotěší. Prý teď mají něco rozdělaného a já budu muset čekat celou dlouhou půlhodinu, než mi je opraví. Vzala si ode mě číslo na mobil se slovy, že mi pošle SMS, kdyby to bylo hotové dřív.

Nu což, skočím si do lékárny a pak se půjdu chvíli projít, v tak krásném slunném odpoledni to bude jistě příjemné. Leč procházky jsem se nedočkal, nebyla mi přána, ještě v lékárně se ozvalo pípnutí, a já se do optiky vracel zhruba po deseti minutách. A kolik že to bude stát? No přece nic, vždyť to byla jen taková drobnost.

Domů jsem se vracel s rozporuplnými pocity. Jak jsem tak očima opět vychutnával ostré tahy štětce umělce s jménem Jaro, byl jsem potěšený, jak rychle a snadno se celá záležitost s mými brýlemi vyřídila. Zároveň mi však bylo smutno. Smutno z toho, že zdaleka ne se vším je to u nás takhle krásně jednoduché, a že jsem se setkal spíš s ojedinělou bílou vránou.

Související článek: Kouzelné brýle