Příběh lesní studánky

Nejen my lidé prožíváme různé osudy, plné každodenních radostí a starostí. Když otevřeme svoji mysl a budeme tiše naslouchat, dolétne k našim uším pohádkové vyprávění jedné kouzelné studánky.

Zrodila jsem se před mnoha léty, když se po dlouhotrvajících jarních deštích nahromadila voda v lesní půdě pod kopcem, kterému lidí říkají Jelení vrch. V nenápadné prohlubni v mechu mezi stoletým dubem a lesní pěšinou vytryskl pramínek průzračné vody. Nejprve vytvořil maličké jezírko, poté se přelil úžlabinou mezi dvěma kopečky mechu a pak se vydal jehličím ve smrkovém mlází až dolů do zurčivého potůčku, který teče podél pěšiny.

Deště ustaly a na mé hladině se poprvé zatřpytilo pár slunečních paprsků, kterým se podařilo prodrat skrz dubové listí. Strom však byl hustý a vysoký, a paprsky nikdy neměly dost síly na to, aby mě vysušily.

Když přišel letní slunovrat a paprsky měly zvláštní moc, jeden z nich se odrazil od lesklého kamínku na mém dně a dal mi schopnost vědět víc, než ví zvířata nebo lidé. Od té doby jsem kouzelná, znám skrytá nebezpečí a dokážu odhadnout budoucnost. Už mnohokrát jsem se pokusila varovat zvíře, které se přišlo napít mé vody, před oky pytláků, nastraženými po lese. Vždy rozvlním svou hladinu do drobného příboje a ukážu tak směr, kde číhá nebezpečí. Ne každý tvor mi však porozumí, některý ano a dá si pozor, jiný ne a skončí v pasti. To jsem pak smutná a má voda, odtékající do potůčku má jemně slanou příchuť.

Občas se nade mnou sklání dvojice zamilovaných lidí, kteří na svých lesních toulkách zabloudí až ke mně. Snaží se z mé hladiny poznat, zda spolu vydrží nebo jestli se rozejdou. Vždy dobře vím, nakolik je jejich láska pravá. Pokud ano, vesele jim zatřpytím do tváří slunečními nebo měsíčními paprsky, které na mě dopadají. Když však zjistím, že je jejich láska falešná, zakalím se. Jenomže zamilovaní lidé nebývají vnímaví k nedobrým zprávám, většinou jen mávnou rukou nad mou kalnou vodou, otočí se a odejdou.

Mám ráda stařičkou paní Janu, která si chodí do lesa každé ráno nasbírat pár hub a lesních jahod. Když mě poprvé uviděla, zaradovala se, klekla si ke mně do mechu, nabrala do svých vrásčitých dlaní trochu průzračné vody a napila se. Usmála se a pravila: „Jsi krásná křišťálová studánka, tvá voda chutná jako malvaz a já se o tebe budu starat.“

Příštího rána si paní Jana přinesla zahradní lopatku a srp. Požala vysokou trávu v mé blízkosti, vykasala si rukávy, lopatkou vyčistila a prohloubila mé dno. V místech, kde moje voda odtéká do potůčku, udělala v mechu úzkou stružku. Pak od nedaleké skalky nanosila něco plochých kamenů a celou mě obložila, abych zůstala čistá. Nakonec vytáhla z tašky pevný dřevěný na konci rozdvojený kolík. Jedním z kamenů ho zatloukla do svahu hned nade mnou a na rozdvojený konec pověsila za ouško starý malovaný hrnek, aby si lidé neumáčeli ruce, když se budou chtít napít mé průzračné vody.

Na podzim přišla silná vichřice, ulomila velikou větev z nedalekého smrku, ta prosvištěla vzduchem a spadla na mě. Vyvrátila a odhodila několik, plochých kamenů, kterými mě paní Jana obložila, rozbila malovaný hrnek a zasypala mě drobnými dřevěnými úlomky a spoustou jehličí. Když ráno druhého dne přišla paní Jana a uviděla tu spoušť, jen spráskla ruce a řekla: „Studánko, ty jsi dopadla. Ale neboj se, já tě v tom nenechám.“

Za pár dní se u mě objevil její syn, po úzké pěšině dotlačil naloženou kárku a pustil se do práce. S pomocí paní Jany mě vyčistil, pak vzal z kárky kulaté trámky, čtyři zakotvil kolmo okolo mě do země a ze zbytku stloukl stříšku. Nakonec pověsila paní Jana na jeden z kolmých trámků nový malovaný hrneček a já byla celá šťastná. Připadala jsem si jako nová a věděla, že s péčí těchhle dvou dobrých lidí se mi nemůže nic zlého stát.

***

Léta utíkala, paní Jana zestárla ještě víc, chodila o holi a občas ji při procházkách ke mně do lesa doprovázel malý kudrnatý klučina Jeník. Byl to její vnuk, mladý od toho syna, který nade mnou tehdy postavil stříšku.

Jednoho dne jsem viděla, jak přicházejí a v tu ránu jsem věděla, že je zle. Jeníkovi hrozí veliké nebezpečí, musím ho ochránit. Bylo dusné odpoledne, paní Jana si otřela zpocené čelo a usedla vedle mě do stínu stoletého dubu. Jeník pobíhal okolo, sbíral maličké hříbky do proutěného košíčku a pochutnával si na lesních jahodách. Pár jich posbíral do hrsti, došel s nimi ke své babičce a chtěl jí je nabídnout, ale zjistil, že usnula. Tak si je nasypal do pusy a zvesela odběhl kousek dál. Tam k tomu keři, na kterém se jako tmavomodrý klenot skvěla osamělá bobule vraního oka...

„Jé to, je zvláštní velká borůvka,“ zajásal. A už, už k tomu prudce jedovatému skvostu natahoval svou dětskou ručku, že si ho utrhne a pošle do žaludku k lesním jahodám...

Zachytla jsem jeden z posledních slunečních paprsků, který se ke mně prodral zataženou oblohou, vložila do něj svou kouzelnou sílu a odrazilo ho doprostřed nejtěžšího mraku, který visel akorát nade mnou. Než stačil Jeník to vraní oko utrhnout, z mraku vylétl ojedinělý blesk, doprovázený ohlušujícím hromem, pročísl celou oblohu a strh prudký krátký déšť. Jeník se vylekal, nechal vraní oko vraním okem a vrátil se ke mně a k vším tím rámusem probuzené babičce. Ta jen vykřikla: „Jeníku, honem, musíme se rychle vrátit, strhlo se boží dopuštění.“ Oba vyrazili domů schovaní pod pláštěnkami, které paní Jana vyčarovala ze dna svého košíku.

***

Před příchodem zimy následujícího roku ke mně přišla paní Janu naposled. Byl konec listopadu a mezi větvemi stromů poletoval sníh. Paní Jana se ke mně došourala o holi, ztěžka se sklonila nad mou hladinou, nabrala trochu vody do malovaného hrnečku a svlažila své rty: „Buď tady sbohem, studánko křišťálová, opatruj les a napájej svou průzračnou vodou všechny potřebné.“ Než odešla, udělala na mé hladině dvěma prsty křížek.

Obě jsme věděly, že její pouť na této zemi končí. Nad ránem se vyjasnilo a nad Jelením vrchem vyšel měsíc. V jeho šerém svitu jsem spatřila Janinu duši, jak šťastně odplouvá vzhůru k nebesům. Ochladilo se, teplota klesla pod nulu a já si mohla od všeho lesního dění na čas odpočnout pod zamrzlou hladinou.