Příběh Belly a Ofélie

Jmenuji se Ofélie a mám dvě maminky. Vlastně tři. Ta první byla celá bílá jako já, krásná, pečlivá, chundelatá a čtyřnohá. Jenomže sotva mi bylo pár měsíců, tak jsem se s ní rozloučila a odstěhovala ke dvěma maminkám dvounohým.  

Jedna je trochu starší, jmenuje se Iveta a její člověčí manžel už dávno odešel do nebe. Ta druhá se jmenuje Romana, je mladší a taky zůstala sama, tak obě maminky bydlí spolu. Chtěla bych vám říct, jak jsem se k nim dostala, pro vás moudré dvounožce to bude možná stěží uvěřitelné, natož aby to dokázal pochopit můj štěněcí rozum.

Napřed se musím vrátit několik lidských let nazpátek, tedy do doby nedlouho poté, co Iveta s Romanou začaly bydlet spolu. Rozhodly se, že si pořídí psa, a když už, tak že vytáhnou z bryndy takového, který to opravdu potřebuje. I začaly pátrat, až objevily jakousi pochybnou množírnu Pekinézů kdesi na dalekém Slovensku. Kdo o tom něco ví, dovede si představit, v jakých příšerných podmínkách v takových množírnách psi musejí žít, kdo neví, ať se radši ani neptá.

No nic, nebudu to rozvádět, z té množírny si obě dámy přivezly Bellinku. Zuboženou pejsku s nemocnými ledvinami, kterou ti pacholci měli jenom k tomu, aby jim rodila jedno štěňátko za druhým, a když už rodit nemohla, rozhodli se jí zbavit. Ne, štěknu to naplno, chtěli ji zabít a nebýt Ivety s Romanou, tak by to udělali, byla to u nich běžná praxe. Bella tedy po všech těch útrapách strávila poslední fázi svého života ve starostlivé péči Ivety s Romanou, ale ani přes jejich veškerou snahu nevydržela dlouho.

Iveta je, jak bych to tak štěkla, dvounožec, který občas dokáže nahlédnout za hranice tohoto světa a na chvilku poodhrnout tajemný závěs mezi nebem a zemí. Když se Bellinka chystala přeběhnout duhový most, tak se její duše přišla s oběma dámami rozloučit. Iveta ji uviděla a vyslovila přání za sebe i za Romanu. Přála jí, aby jí v příštím psím životě osud vynahradil všechnu tu tíži a svízel, kterou si musela projít a aby ho mohla prožít ve štěstí a v dobrých rukou.

Asi po dvou lidských rocích přišel Romaně zvláštní mail. Psal jí jakýsi pan Iks Ypsilon, chovatel Pekinézů, že se doslechl o jejím zájmu o fenku a že by pro ni jednu maličkou měl.

„Pan Iks Ypsilon?“ Divila se Romana. „Toho neznám. Fenku Pekinéze jsem sice sháněla, ale to už je dávno, jak na mě teď přišel?“

Nicméně dámy daly hlavy dohromady, Iveta poslechla svůj instinkt, který jí napovídal, že je to řízení osudu a že to štěně k nim patří. Nu a výsledkem bylo moje přestěhování od pana Iks Ypsilon a od maminky čtyřnohé ke dvěma maminkám dvounohým.

A víte, co je na tom nejzvláštnější? Jakmile si mě Iveta s Romanou přinesly domů, bylo mi hned jasné, že to tady znám. Netuším proč, nepamatuji si, že bych tu někdy byla, ale od první minuty jsem přesně věděla, kde najdu misky s jídlem a s vodou, ve kterém koutu budu mít pelíšek, kudy budu chodit ven a do jaké skříně moje maminky sáhnou, když mě budou chtít zabavit hračkami.

Oslovují mě Ofinko, ale někdy se možná omylem, možná záměrně spletou a řeknou mi Belliko. Myslíte, že jsem se k nim vrátila v novém psím životě a že jsem to opravdu já?