Představte si řízek

Krásně dozlatova usmažený obalovaný řízek. Podle vaší chuti buď neodolatelně šťavnatý z vepřové krkovičky nebo naopak lákavě křupavý z kuřecího prsíčka. Představujete? Pokud řízky nejíte, tak máte smůlu, holt nic není dokonalé.

Minulý pátek odpoledne jsem se vracel z práce a v podchodu před vestibulem metra jsem je potkal. Mladá dívka s dlouhým copem měla přes bundu oblečenou zástěru, jakou nosívaly služky za první republiky a na bílém čepci na hlavně jí zářilo vyšité slovo „svatba.“ Vedle ní stal vysoký mládenec, kterému z porozepnutého kabátu vykukovalo komornické sako a bílá košile s motýlkem. Oba třímali v rukou po velkém cibulákovém talíři, plném maličkých řízečků, dívka kuřecích a mládenec vepřových. V řízcích byla napíchaná dřevěná párátka, aby je bylo jak vzít, aniž by se člověk umastil.

„Pane, udělejte nám radost a vemte si od nás řízek buď kuřecí nebo vepřový,“ oslovila mě dívka, když jsem je míjel. Při slově „kuřecí“ posunula svůj talíř blíž ke mně, při slově „vepřový“ tak učinil mládenec.

„A kolik to stojí?“ Zeptal jsem se zblbnut komerčním pojetím života a nevěře, že by mohl někdo jenom tak mírnix týrnix rozdávat něco na veřejnosti zadarmo a bez vedlejších zájmů.

„Nic, jen si klidně poslužte,“ odpověděla dívka s úsměvem a přistrčila mi svou krmi až pod nos.

„To je od vás milé, ale já si dám od vašeho kolegy, vepřové mám nejradši, děkuju moc,“ řekl jsem a vzal jeden z řízečků z komorníkova talíře. Ukousnul jsem jen maličké sousto, aby mi ta miniaturní lahůdka aspoň chvilku vydržela. „Hmmm, je vynikající,“ dodal jsem a mládenec se uklonil.

Avšak ani tahle božská mana mě nedokázala hned na první dobrou zbavit všudypřítomného komerčního pohledu na svět, a v hlavě mi uzrála další otázka. Leč nebylo mi dáno ji položit, neb okolo dvojice procházeli další lidé a dívka s mládencem se museli věnovat jim. Poodstoupil jsem tedy a na chvilku se přepnul do role pozorovatele.

„Ja mogu vzjat' vše?“ Utrousila hodně nahlas panovačně s nezaměnitelnou ruskou dikcí jakási výrazně nalíčená dáma. Už, už se chystala otevřít rozměrnou kabelu a zvrhnout do jejích útrob celý obsah mládencova cibulákového talíře včetně několika opuštěných párátek, které tam odložili předchozí lidé.

„Ale kdepak, jen jeden ode mě a jeden od Věry,“ zabránil jí v jejím úmyslu mládenec, a dlužno dodat, že jeho úsměv byl tentokrát poněkud nakyslý. Dáma si odfrkla, popadla po jednom kousku z každého talíře rovnou za trojobal, aniž by se obtěžovala s párátky, šoupla si to do kabely a zmizela v davu.

„Alojz, víš přece, že nesmíš smažený, copak jsi na to zapomněl?“ Odtáhla od cibuláku jakási paní v důchodovém věku na poslední chvíli ruku svého manžela.

„Aspoň tenhle nejmenší.“

Ne! Chceš snad dostat druhej infarkt?“

Jak byl její muž zprvu natěšený, tak v ten moment splasknul jako propíchnutý balón a rezignovaně pokrčil rameny.

„Počkejte, přece,“ zarazila dívka dvojici, která se už chystala odejít. Sáhla do tašky, kterou měla položenou vedle sebe, vytáhla menší cibulákový talíř s pár slaďoučce se tvářícími jablky a nabídla jim z něj.

„Děkujeme, jste hodná,“ posloužila si paní a dodala: „Alojz, tohle je zdravý, vem si taky.“ Pan Alojz opatrně natáhl ruku, nedůvěřivě uchopil nejmenší kousek ovoce za ťopku, strčil si ho do kapsy od kabátu a rozloučil se: „Tak teda dík, hezkej den.“ Vida, mýlil jsem se, mladý pár pamatoval i na nemasožravce.

Konečně byl chvilku klid, já dožvýkal svůj řízek a položil dívce s vyšitým slovem „svatba“ na čepci otázku, která mě prve napadla: „Tohle je od vás milé, nač děláte reklamu, asi na nějaký catering k promocím, svatbám, a podobně?“

„Kdepak catering, ale s tou reklamou máte pravdu, on vám to Petr vysvětlí,“ odpověděla dívka a obdivně pohlédla na mládence.

Mládenec vzal volnou rukou dívku okolo ramen a podíval se mi přímo do očí: „Takhle si to myslí skoro každý, kdo se zeptá a já se těm lidem nedivím. Ale my se zítra bereme, dneska se tímhle způsobem loučíme se svobodou a děláme reklamu na štěstí…“

Zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale dívka mu skočila do řeči: „Každý, kdo si od nás vezme řízek nebo jablko, přinese sobě i nám dvěma malou špetičku štěstí. A vemte si na cestu ještě jeden ode mě.“

„Díky, to je krásné. Tak ať se vám daří a vydržíte spolu napořád,“ vypravil jsem ze sebe překvapeně, konečně pochopiv celou hru služky s komorníkem. Posloužil jsem si od dívky kuřecím řízkem a letmým pohledem zavadil o její postavu. Měla přesně takové břicho, u kterého nedokážete poznat, zda je jeho majitelka maličko při těle nebo jestli nosí pod srdcem nový život.

„Můžu vzít tátovi na večer domů?“ Zaslechl jsem za sebou už cestou k jezdícím schodům. Zastavil jsem se a ještě jednou otočil svůj pohled na scénku ve vestibulu. Stála tam mladá paní s malým klukem, oba ukusovali ze svých řízků na špejlích a kluk se dožadoval porce pro svého tatínka. Dívka sehrála s mladou paní krátkou pantomimu, pak znovu sáhla do tašky u nohou a vylovila z ní impregnovaný svačinový pytlík. Vložila do něj řízek z talíře svého mládence a se sotva znatelnou úklonou ho podala klukovi do ruky.

Jezdící schody mě zvolna snášely dolů na nástupiště a já měl najednou navzdory celému poněkud uhoněnému pracovnímu týdnu příjemný pocit. Banální příhoda. Opravdu banální? Spíš výjimečná a pro někoho možná stěží uvěřitelná.

Představil jsem si řízek. Vlastně dva. Napřed je usmažím na pánvi, pak první kuřecí naložím na talíř své Soně a druhý vepřový sobě. S chutí se do nich zakousneme a budeme přitom onomu neznámému mladému páru přát, aby jim manželství vydrželo nejmíň tak dlouho jako nám dvěma.