Pouliční hudebníci

Špacíruji si to v horku pozdního odpoledne po rozpáleném chodníku naproti pražskému Obecnímu domu. Jsem rád, že už mám pracovní povinnosti za sebou, a mé oči se jen tak nezávazně kochají. Nádhernou architekturou, hezkými ženami, mravenčím hemžením okolo.

Co to však najednou neslyším? Jako by jeden ladil housle a druhý mu do toho občas nesměle písknul na flétnu. Hlavou mi probíhá „Obecní dům, koncerty, horko... Třeba si někdo ladí svůj nástroj na večerní vystoupení, a otevřeným oknem je ho slyšet až na chodník.“ Podívám se pořádně a v tu chvíli je vidím. Jsou dva, vcelku slušně oblečený mladý pár, stojí před tím architektonickým skvostem, na zemi před sebou mají klobouk. Neladí, ale snaží se hrát. Dívám se na ně a vidím, že i když jim to moc nejde, hrají po potěšení. Pro svoje vlastní, pro radost kolemjdoucích, a také pro nějaký ten peníz.

Tihle pouliční umělci (nebo „umělci,“ chcete-li) tak nějak ke koloritu velkoměsta patří, a většinou mi nevadí, někdy mě dokonce dokážou pobavit, jako zrovna tihle dva. Horší je to už s takovými, kteří se při svojí produkci vnucují kolemjdoucím, vypadají, jakoby právě opustili kanál, případně místo hudby či aspoň pokusu o hudbu vyluzují kravál, před kterým by utekly i pouliční lampy, kdyby měly nohy. A které považuji za vůbec nejhorší? Takové, kteří za vámi vlezou do vagónu metra s harmonikou, neumě zavřeští pár akordů, aby pak „obšťastnili“ každého cestujícího zvlášť požadavkem o peníze.

Nepoznal jsem, zda ti dva od Obecního domu hráli sami na sebe nebo zda byli poddaní nějakého šéfa, kterému museli odevzdat svůj výdělek, ale to mě neodradilo od toho, abych jim do klobouku cinknul aspoň tím „měďáčkem.“ Třeba jen za ten úsměv, který měli na tvářích při svém hraní a kterým jsem se od nich v tom horku nakazil i já.