Poslala jsem je do ráje

Přesněji řečeno do Českého ráje. Potřebovala jsem si dnes od nich odpočinout, a tak jsem jim navrhla, aby se vydali na výlet. Líbilo se jim tam a dvounožec mi přivezl pár fotek, abych vám je mohla ukázat.

Dvounožci se od nás koček naučili spoustu věcí, například soupeřit mezi sebou o teritorium. Kdysi si pro tento účel stavěli opevněné domečky, které nazývali hrady a jejichž pomocí se snažili odolávat cizáckým nájezdníkům. Tento hrad se jmenuje Valdštejn a pochází z druhé poloviny 13. století. Tedy, mňouknu vám, ti dvounožci jsou hrozní, představte si, že oni se při těch svých teritoriálních bojích dodnes ve velkém zabíjejí. Dokážete něco takového vůbec pochopit?

Součástí hradu je i kostel svatého Jana Nepomuckého, ve kterém dvounožci uzavírají sňatky. Mají to zařízené tak, že když si je nějaký dvounožec s nějakou dvounožkou opravdu blízký, vezmou se a slíbí si, že spolu budou až do smrti. Bylo by to moc pěkné, kdyby se po čase mnozí z nich navzdory těmto slibům zase nerozcházeli. My kočky raději nic takového nemáme.

Od kostela se ti mí vydali přes malé nádvoříčko na druhou stranu, cestou se zastavili ve věžičce a skočili se podívat dolů.

Na druhé straně za nádvoříčkem jsou pískovcové skály a zbytky hradeb. Jé, to by bylo něco pro mě, tam bych se mohla pořádně proběhnout a vyřádit.

V dálce jsou prý Trosky. Když se podívám svým ostrým kočičím zrakem, tak je to pravda, vidím tam nějaký další pobořený hrad. Jen nevím, proč mě můj dvounožec opravil, abych to napsala s velkým T. Asi se spletl.

Jejda, psí kamarád. Ale tenhle mi připadá moc veliký. Snad je přátelský, ale já bych se ho bála. Možná i ti mí dvounožci před ním utekli zpátky přes nádvoříčko.

Dobře, že jsem zůstala doma. Tady bych neodolala, ty květy přímo vybízejí k pořádnému pacičkování. Mohla bych je poničit, a pokud nejsou jedovaté, tak i trochu rozkousat.

Z hradu se ti mí vydali po nějakých cestách, které si označují barvami, aby na nich nezabloudili, říkají jim turistické. Nejdříve šli po červené, poté po modré, až se dostali na takové zvláštní místo. Tam před léty šikovný člověk pan Kopic vytesal do skal celou řadu krásných soch a reliéfů. Moje dvounožka tam nafotila spoustu obrázků a já vám na ni prozradím, že o nich chystá článek.

Nu dobrá, pro dnešek jim tu jejich zrzavou vodu dopřeju, jsou asi maličko uchození. Tahle je nějaká zvláštní, určená pro dvounožce, kteří ovládají něco, co jezdí po cestách. Třeba ten koňský povoz, jako je na vinětě.

Tuhle divnou fotku jsem ani nechtěla zveřejnit, ale můj dvounožec mě k tomu přemluvil. Prý je to nějaký plánek pro ty z vás, kteří by též chtěli, abych je poslala do ráje. Vpravo nahoře je hrad, uprostřed reliéfy a vlevo je k mání ta svijanská zrzavá voda, kterou si oba tak chválí. Tak neváhejte a běžte, je to tam moc hezké a vaši čtyřnožci si od vás potřebují odpočinout podobně jako já od těch svých.