Podvodnice

„Opravdu si přejete, abych vám řekla všechno, co vidím ve vaší budoucnosti, i když některé věci nejsou vůbec příznivé?“ Optala se věštkyně Radky po jejím opakovaném naléhání, aby před ní nic nezamlčela.

Radka na věci mezi nebem a zemí nevěřila a k věštkyni se vypravila jen kvůli přemlouvání své kamarádky, které se předpovězené věci postupně do puntíku plnily. Sama to brala jen jako zábavu a nyní si se shovívavým úsměvem vyslechla slova staré dámy, že velkou část života prožije v pěkném bytě, bude finančně dobře zabezpečena a ve zralém věku se dočká milující dcery. Poté se věštkyně zarazila, váhala, jestli má pokračovat dál a teprve když Radka trvala na svém, spustila: „Mladá paní, do roka se vám narodí dítě s vážnou vrozenou vadou a po krátkém čase zemře. Váš manžel to psychicky neunese a opustí vás.“

„Blbosti, absolutně tomu nevěřím. Jak může někdo vědět, co se teprve stane, to je naprostý nesmysl.“ Říkala Radka sama sobě po odchodu od věštkyně. Kamarádce pak chmurnou část předpovědi zamlčela, věděla, že ta by se toho chytla a omílala by to pořád dokola, a tak jí prozradila jen to dobré. S manželem se chystali založit rodinu, plánovali si úžasnou budoucnost a Radka nestála o to, aby jim to někdo kazil.

Když Radka tři měsíce po návštěvě věštkyně zjistila, že je těhotná, málem si na její slova ani nevzpomněla, brala to jako náhodu, byla natěšená a pustila se do přípravy na mateřství. Jenomže věštkynina předpověď se obrátila ve skutečnost, miminko se skutečně narodilo s vážným, s životem neslučitelným postižením. Navzdory moderní medicíně a veškeré snaze doktorů po dvou měsících zemřelo. A aby toho nebylo málo, Radčin manžel jí to z nepochopitelných důvodů začal dávat za vinu, záhy od ní odešel a jí samotné se zhroutil svět.

„Jak já teď budu žít dál?“ Říkala si Radka se slzami v očích zdrcená a opuštěná. Vrátila se do práce, po vypořádání majetku se přestěhovala do malého pronajatého bytu na druhé straně města a přežívala ze dne na den. S chmurnými myšlenkami hledala náplň svého života. Stále jí nešla z hlavy ta věštkyně, která předpověděla její neštěstí. „Sedí si doma ve svém naaranžovaném pokoji, každému předpoví, co ji zrovna napadne, nestydí se říct si o čtyřmístnou částku za půlhodinovou návštěvu, lidí jí to žerou a ona je za vodou. To bych přece dokázala taky, stejně mi v práci dávají pár šupů za spoustu dřiny.“

V Radčině hlavě se najednou začal rodit plán. Byla si dobře vědomá své schopnosti odhadnout lidi, když je napřed trochu vyzpovídá, určitě dokáže minimálně v obecné rovině poznat, co stojí před nimi. Když k tomu přidá pár dalších věcí například, podmanivou atmosféru, vemlouvavý projev a placebo efekt, může se pustit i do léčitelství. Přebudovala svůj pokojík, vybavila ho novými textilními doplňky v tlumených tónech tmavofialové barvy, orientálními prvky, vonnými tyčinkami, hustými závěsy a vším dalším, co do doupěte takové vědmy patří. Dobře věděla, jak dokážou být lidé na tyto věci chytlaví, a tak krom inzerce rozhodila sítě po svých známých. Tvrdila jim, že jí bůh po smrti jejího dítěte obdaroval nadpřirozenými schopnostmi. Sice to nebyla pravda a ani ona sama v ně ještě nevěřila, ale zabíralo to.

Jakmile to o sobě rozhlásila v práci, hned se jí jako první zákaznice přihlásila kolegyně Věra. Pozvala Věru k sobě domů a vyslechla její otázku: „Radko, řeším problém, jestli nemám odejít z firmy, mám na víc a cítím se nedoceněná, ale bojím se, jestli bych dokázala sehnat lepší místo. Poradíš mi?“ Radka dobře věděla, jaké má Věra skvělé manažerské schopnosti a jak umí být průbojná, a tak ji bylo jasné, že se dokáže celkem rychle prosadit jinde. Posadila ji do pohodlného hlubokého křesla, dala jí do rukou křišťálovou kouli, otočila ruce dlaněmi vzhůru a tvářila se, že čerpá informace z astrálních rovin. Pak měkkým naléhavým hlasem pravila: „Věro, tvá budoucnost je příznivá, svědčí o tom postavení Jupitera vůči Saturnu. Když odejdeš z firmy co nejdřív, získáš místo s prakticky dvojnásobným platem. Jen není jasné, jak to bude dlouho trvat, tvá příliš silná transcendentální energie to trochu mlží. Nicméně, ukaž mi ještě ruku, ano čára života říká, že nebudeš muset čekat dlouho.“ Věra vzala Radčina slova vážně, odešla z firmy a díky svým schopnostem do dvou měsíců nastoupila na místo, kde si výrazně polepšila. Byla tak nadšená, že začala pět chvalozpěvy na Radčiny dovednosti, kamkoli přišla.

Díky několika prvním víceméně náhodným úspěchům se Radčina klientela začala utěšeně rozrůstat. Odešla z práce a vedle věštění rozšířila oblast své činnosti o léčitelství. Tělo léčila placebem v podobě vlastnoručně smíchaných levných čajů, které sypala do ozdobných karaf a nazývala exotickými jmény. Pro léčbu ducha si vymyslela vlastní řeč, či spíše jen náhodné skládání slabik ve slova a věty, kterým sice nikdo nerozuměl, ale které dokázala zpívat melodickým hlasem a tvrdit, že jde o písně andělů. Věděla dobře, že její konání nemá nic společného s věcmi mezi nebem a zemí, a že je to celé vlastně velký podvod, ale mnozí lidé jí věřili, hledali u ní naději, a když se jí něco povedlo, nenechali si to pro sebe. Pokud to nevyšlo, dokázali být shovívaví a omlouvali to tím, že astrální roviny jsou natolik jemnohmotné a rozlehlé, že ani ta nejlepší vědma je nemůže beze zbytku pojmout. A přitom ochotně platili jak mourovatí.

***

Radce se blížila pětačtyřicítka, už několik let bydlela v prostorném bytě po rodičích a živnost jí jen vzkvétala. Byla spokojená sama se sebou, jen občas, když se předčasně probudila nad ráhnem, ji přepadaly výčitky svědomí, že vlastně žije na úkor druhých. To jí pak myšlenky sklouzly do dávné minulosti a ona zaplakala nad někdejší ztrátou svého jediného dítěte. Nicméně ráno se oklepala a pokračovala dál, jak byla zvyklá.

„Jsem těhotná, nikoho nemám a jsem vážně nemocná. Doktor mi říká, že možná zemřu dřív, než stihnu porodit. Dokázala byste mi pomoct, prosím?“ Byl šedivý listopadový den a s touto otázkou se na Radku obrátila uslzená mladá paní. Radka ji usadila do křesla, zapálila svíčku, dala jí do rukou křišťálovou kouli a... A najednou se zarazila, zůstala jako opařená. Před Radčiným vnitřním zrakem se zjevil obraz dvou duší. Jedna patřila právě zemřelé ženě a druhá malé novorozené holčičce. Ta k ní telepaticky promluvila: „Maminko, to jsem já, tvá dcera, která ti před léty skonala v náručí. Teď se k tobě vracím a prosím tě, aby ses o mě postarala.“

Vjem byl tak silný, že se Radka své zákaznici musela omluvit, že ji stihla náhlá nevolnost a požádat ji, ať chvilku počká. Odběhla do kuchyně, tam konsternovaně usedla na židli, myšlenky jí letěly hlavou jako o závod. Tak přece je to pravda. Spoustu let prožila ve lžích a v klamání svých zákazníků jen proto, aby sama sebe utvrdila, že neexistuje to, co jí kdysi prozradila ta dávná vědma, a s čímž se teď najednou setkala na vlastní kůži ústy svého zemřelého dítěte. Radce se podruhé převrátil svět naruby. Vstala jako ve snách a vrátila se ke své zákaznici.

„Mladá paní, vaše budoucnost je natolik zastřená mlhou, že vám nedokážu říct, co bude dál,“ improvizovala Radka před tou mladou paní. „Vidím však člověka, který se o vás a vaše zatím nenarozené dítě ve všem postará.“

„A kdo to bude?“ Zeptala se překvapeně Radčina zákaznice s nadějí v uslzených očích.

„Já.“

A tak se i stalo. Radka ze všech sil využila svých schopností působit na lidi a po určitém přemlouvání se jí podařilo nastěhovat si tu mladou osamělou budoucí maminku k sobě. Celý zbytek těhotenství jí pomáhala bojovat s nemocí, a čím víc se její zdravotní stav zhoršoval, tím častěji ji ujišťovala, že pokud odejde z tohoto světa, s láskou se postará o její dítě. Navrhla jí podniknout potřebné právní kroky, aby to bylo možné a nemocná maminka s nimi souhlasila.

***

Dnes už je Radce skoro šedesát a bydlí se svou dcerou Mílou, která je, obrazně řečeno, podruhé jejím dítětem. Adoptovala ji po smrti té mladé paní, která k ní tehdy přišla s prosbou o pomoc a která zemřela několik týdnů po porodu. Radka se stále věnuje své věštecké činnosti, ale s prodáváním bezcenných čajů za drahý peníz už dávno skončila. Už když pečovala o Mílinu rodičku, poznala, že pokud chce lidem pomáhat poodhalováním závoje budoucnosti, do které od té doby dokáže sama trochu nahlédnout, nemůže je zároveň klamat nějakým předraženým zbožím.

A Míla? Sice s ní trochu mlátí puberta, podobně jako asi s každou čtrnáctiletou holkou, ale jinak je to bezvadná dcera. Je nesmírně pyšná na to, že ke své milované mamince přišla na tenhle svět hned dvakrát.