„Dneska jsme pálili medvídky,“ zvesela mi odpověděl cestou od autobusu mlaďas od sousedů, když jsem se ho zeptal, jak si užívá posledních školních týdnů před prázdninami.
„Je to hodnej kluk,“ blesklo mi hlavou. Nedovedl jsem si ho představit v partě pubertálních hošanů, věnujících se takové činnosti, byť by jejich obětmi byli pouze medvídci plyšoví. A tak jsem k němu tázavě otočil hlavu. „Víš, to je název chemického pokusu, měli jsme dnes laborky.“ Uklidnil moji mysl a pak se dal do odborného vysvětlování. Smíchá se jakási kyselina s nějakým chloridem, zahřeje se to a pak se tam vhodí gumový medvídek. Ten má jako prskat a krátce vzplanout. Prý se to paní chemikářce povedlo až napotřetí, navíc to odnesla nějaká baňka a miska, prostě psina na entou.
Vzpomněl jsem si na svého dávného kamaráda Františka z deváté třídy, který chemické kejkle přímo miloval, navíc chodil i do příslušného kroužku. Sehnal si recept a dokonce někdy splašil potřebné ingredience pro výrobu bouchacího prášku. Takového toho na bouchací kuličky, kterými v klasické nezapomenutelné Cestě do hlubin študákovi duše děsili septimáni profesora Matulku.
Náš milý František potají smíchal cosi s něčím a ještě to obohatil bůhvíčím. Ty látky si už nepamatuju, ale i kdyby ano, raději bych je neuváděl. Abych nenaváděl. Ale zpět k věci, František si nad vzniklou bílou kaší spokojeně zamnul ruce, nalil ji na staré noviny a začal spekulovat, kam ji skrýt, aby to doma nikdo nenašel. Nenapadlo ho nic lepšího, než víko nádržky vody na splachování, umístěné pod stropem záchoda. „Počkej, až to uschne, to bude rachot,“ chlubil se mi druhého rána ve škole a já byl zvědavý, cože to vlastně vyčaruje.
Rachot však nastal o něco dřív, k Františkově smůle ve chvíli naprosto nečekané a krajně nevhodné. Jeho dědeček, vdovec a pravověrný přísný katolík, který své okolí s oblibou strašil ohněm pekelným, se pár dní nato vydal někdy okolo druhé hodiny na své obvyklé noční čůrání.
„Nebudu rozsvěcet,“ mumlal si stařík cestou, „elektřinou je třeba šetřit, navíc bych se moc probral a do rána bych už nedokázal usnout.“ A tak se došátral až na místo činu a ve slaboučkém svitu úplňku, pronikajícím dovnitř maličkým okýnkem, vykonal téměř po paměti potřebu. A potom zhurta spláchnul. Zřejmě v domnění, že voda smývá hříchy a tudíž jí není třeba tolik šetřit jako elektřinou.
Voda se mocně zavířila, skoro jako v Erbenových hlubinách, splachovací zařízení se prudce přesunulo z jedné krajní polohy do druhé a celá nádržka se otřásla. Pak se vyschlý bouchací prášek vzňal a pro dědečka si přišel čert. Ohlásil se podivným zasyčením, nenadálým ohněm a sirným zápachem, tak, jak to čerti normálně dělají. Dědeček rázem zapomněl na svoje letité revma, u záchodové mísy padl na kolena jako před oltářem a počal se modlit. Doufal, že úpěnlivé prosby za odpuštění těžkých hříchů přivolají nebeské síly, které v poslední chvíli zaženou toho hrozného pekelníka zpátky do jeho rodné podzemní říše.
A tu, pohleďme, ve dveřích záchoda se zničehonic zjevil anděl. Na hlavě měl hřívu zlatých vlasů orámovanou svatozáří a byl oděn do bílé řízy. Dědeček si oddychl, poznal, že jeho prosby byly vyslyšeny a on namísto do pekla poputuje ku branám nebeským. Ta ohromná radost mu však vydržela pouhých pár vteřin, než zjistil, že ten spásný anděl oplývá tváří jeho dcery, svatozář tvoří hra paprsků ve vlasech od žárovky v předsíni a róbou je obyčejná bílá noční košile. Navíc mnohým opakovaným praním lehce odrbaná.
No nic, abych to zbytečně neprotahoval, raději se z pekel a nebes vraťme zpátky na zem. Milý František dostal jaksepatří vynadáno a k tomu jako prémii týdenního zaracha. Tedy kasárníka. Jakože domácí vězení, kdyby někdo náhodou nevěděl. Ale mezi námi, jeho tatík, letitý chemik profesí, na něj byl i tak trochu pyšný. Akorát by to nikdy nepřiznal, dokonce ani v pekle před čertem. Natož v kuchyni před manželkou.
A dědeček? Ten nakonec nastoupil cestu pokání navzdory tomu, že jeho záchodový čert ani předsíňový anděl nebyli skuteční. Na ta svá stará revmatická kolena se zklidnil. Přestal hromovým hlasem strašit peklem své bližní pokaždé, když měl podezření, že se dopustili byť sebemenšího hříšku.
