Opakovaný útok psa v pražském metru

Včera před sedmou hodinou ranní došlo na trase B pražského metra mezi stanicemi Českomoravská a Náměstí Republiky k politováníhodné události, když pes bez náhubku zaútočil na několik cestujících.

Vše začalo nastoupením muže mladšího středního věku v outdoorovém oblečení v doprovodu psa neurčité rasy sice na vodítku, avšak bez povinného náhubku. Muž se opřel o dveře a povelem psa usadil ke svým nohám.

Na začátku posledního vagónu se nachází plošina, tvořená prostorem mezi protilehlými dveřmi a dvěma dvojsedačkami, obrácenými do prostoru vozu. U dveří naproti muži se psem stojí mladá dívka, pravděpodobně studentka. Nervózně se probírá nějakými skripty, asi jede na zkoušu a očima hltá poslední vědomosti. Na jedné dvojsedačce sedí u okna postarší muž v nákladném obleku a tváří se důležitě. Možná se jedná o nějakého manažera větší společnosti, který není zvyklý jezdit MHD. Vedle něj sedí žena odhadem mezi čtyřicítkou a padesátkou. Mračí se na celý vagon, je vidět, že má špatnou náladu. Zřejmě ji čeká nějaký problém v práci, s nímž si nebude vědět rady nebo se ráno pohádala s manželem. Na druhé dvousedačce sedí moje maličkost a snaží se dospat noc, přerušenou protivným budíkem.

Okamžitě po uzavření dveří se začne pes rozhlížet a vybírá si první oběť svého útoku. Rozhodne se pro studentku, popoběhne k ní na vzdálenost necelého půl metru, jak mu to dovolí vodítko. Postaví se na zadní, začne prudce vrtět ocasem a bez jakéhokoli varování pronese hlasité: „HAF!“

Studentka se na něj usměje a ve snaze navázat s ním komunikaci se k němu skloní, protože jde o drobné zvíře velikosti většího kocoura. Muž, než aby svého psa odvolal, trochu povolí vodítko, čímž mu poskytne více prostoru k obtěžování dívky. Studentka si čupne na bobek, pes se jí opře o kolena a svým jazykem nekompromisně zaútočí na její ruce. Jeho atak je natolik prudký, až se mu jedno z jeho netopýřích uší roztomile sklopí dolů.

„Jémine, ty seš ale krasavec, jakpak se jmenuješ?“ Osloví dívka psa. Ten se jí místo slušné odpovědi pokusí atakovat jazykem dokonce i tvář. Párkrát se mu podaří krátce líznout, než ho psovod konečně strhne vodítkem zpět. Studentka se narovná, pokouší se vrátit ke svým skriptům, ale je natolik vysmátá, že se nemůže soustředit.

Pes si vyhlíží další oběť a tentokrát se zaměří na manažera v obleku. Muž mu zase trochu povolí vodítko, aby mohl doběhnout až k němu a očuchat mu nohavici. Manažer se znechuceně podívá na tu odpornou havěť, která se mu motá u nohou, zabručí: „zmiz, potvoro“ a odfrkne si. Pes rychle pochopí svou dílčí prohru, přestane vrtět ocasem a stáhne jej k zemi.

„K noze, Berte, to je fuj!“ Odvolá psovod své zvíře, to jej uposlechne, vrátí se a vrhne na něj krátký tázavý pohled. Studentka se krátce uchechtne a dá si ruku před pusu. Zvíře čenichá do prostoru a pak svou pozornost obrátí k zamračené ženě, sedící vedle šéfa.

Pes si před ní sedne a tentokrát zvolí rafinovanější formu útoku. Soustředěně jí hledí do tváře a nasadí výraz neodolatelně smutných psích očí. Přitom zároveň divoce rozvíří ocasem vzduch, natáhne hlavu a praví: „Haf. Háááf?“ Žena se zapomene mračit a psa pohladí, načež mu psovod opět trochu povolí vodítko. Pes udělá krok k ženě a jednu chvíli to vypadá, že ji chce vsunout čumák pod sukni. Rychle se však zarazí a místo toho začne očichávat kabelku na jejím klíně. Žena vezme psí hlavu do dlaní a tiše šeptá jakási konejšivá slova.

Pak vyloví z kabelky rohlík, krátce pohlédne na muže s vodítkem a zeptá se: „Můžu?“ Psovod kývne a žena podá špičku pečiva psovi. Zvíře jediným bleskovým cvaknutím čelistí nekompromisně zlikviduje nabídnuté sousto a poděkuje: „Hauf.“

Nakonec přijdu na řadu já, pes ke mně přiběhne a šmajchlováním mi zaútočí na kalhoty. Začnu psa drbat tak, jak to umím s kočkami, tedy na hlavě, za ušima, na bradě a na zádech až ke kořenu ocasu. Pes coby inteligentní tvor okamžitě pochopí, že to s jeho živočišným druhem moc neumím, ale nedá to na sobě znát. Zřejmě mi chce udělat radost, a tak trpělivě drží a dokonce se tváří, jakoby se mu to bůhvíjak líbilo.

„Náměstí Republiky.“ Ozve se z amplionu nad našimi hlavami. Musím vystoupit a celá zhruba desetiminutová scénka pro mě bohužel končí. Naposledy podrbu psa, a když míjím muže s vodítkem, pozdravím ho zvednutým palcem. Ten se jen nenápadně usměje, pyšně pohlédne na svého psa a odpoví mi stejným gestem.

Takže abych to na závěr celé zrekapituloval. Pes byl v metru bez náhubku a svými útočnými výpady způsobil:

• Zbavil studentku nervozity, ale zároveň jí znemožnil dokončit přípravu na  zkoušku.
• Rozptýlil rozmrzelost paní mezi čtyřicítkou a padesátkou, ale přitom jí připravil o část snídaně.
• Znemožnil mi dospat brzké ranní vstávání a nepřímo mě donutil k sepsání tohoto elaborátu.
• Zúčastněným osobám přinesl do ponurého čtvrtečního rána dobrou náladu (kromě manažera v nákladném obleku, kterého naopak naštval a politováníhodným způsobem zesměšnil).