Seděl jsem s lístečkem v ruce a čekal na vyřízení celkem banální záležitosti, jak už se na úřadech obvykle čekává. Poblíž si přisedly tři dámy a daly se do povídání. Kdybych měl na uších víčka tak jako na očích, byl bych je zavřel, ale jelikož mě jimi příroda neobdařila, nevyhnul jsem se poslouchání.
„Všechno je na draka,“ posteskla si šedovlasá důchodkyně (říkejme jí třeba Šedá), „na radnici se o nic nestarají, tu krásnou vilku za náměstím určitě nechají spadnout. I tu zahradu u ní nechali úplně zpustnout.“
„Jak nestarají?“ Přisadila si silnější tmavovláska středních let (pro naše účely Tmavá). „Starají! O sebe, na nás kašlou. Rozkopali dvě ulice, holky nechtějte vědět, co aut mi teď jezdí pod okny, vůbec nemůžu kvůli tomu smradu větrat.“
„S tou vilkou je to v háji,“ oponovala postarší štíhlá zrzka (Rusá), „město by ji chtělo odkoupit, aby mohlo rozšířit školku, ale majitelé jsou bůhvíkde k nedohledání. A pokud jde o ty ulice, musíš to vydržet, Tmavá, chodí tudy děti do školy a dělají se tam bezpečnější přechody.“
Šedá s Tmavou se na Rusou nesouhlasně zamračily zjevně naštvané, protože s nimi odmítla hrát hru „na nadávání.“ Rozhovor těch tří se odvíjel v podobném duchu ještě asi deset minut, dámy stačily vystřídat několik témat. Probraly nevychovanou mládež, své manžely, veřejnou dopravu a další. Na Šedé a Tmavé bylo vidět, jak si společně rochní v kritice čehokoli, na co se stočila řeč. Rusá se ještě párkrát snažila hledat na věcech a lidech lepší stránky, ale po chvíli vypadla z kola, ty dvě se s ní přestaly bavit. Nakonec jsem byl rád, když se na světelné tabuli objevilo mé číslo a já už je nemusel dál poslouchat.
Mám pocit, že hra na nadávání se stala oblíbeným českým národním sportem. Spousta z nás se v ní vyžívá a kdo se nechce přidat, není kamarád. Nu a média nás v této hře začasto mohutně podporují, neb dobře vědí, že zveřejňováním špatných zpráv si zajistí daleko větší čtenost a sledovanost než kdyby se věnovali těm dobrým.
Ano, já vím, zdaleka ne vše v životě je ideální, spousta věcí by se dala dělat líp. Jenže hra na nadávání nikomu štěstí nepřinese, plodí jen další a další naštvání. Což takhle zkusit nedívat se na svět jen očima Šedé a Tmavé, ale vyzkoušet občas i pohled Rusé?
