„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Většinou se s Maruškou o takových věcech nebavíme, tak jsem to zkusil zamluvit komplimentem: „Má drahá, mě se nejvíc líbí, když se na mě usměješ a dovolíš mi obdivovat tě v plné kráse.“
„Takhle by sis to představoval?“ Chytla se má kamarádka na udičku. Vykouzlila široký úsměv, až se jí nadělaly roztomilé ďolíčky ve tvářích, vstala a vykroužila malebnou otočku, aby se mi předvedla v plné malebnosti své buclaté postavy, oděné do světlých jarních šatů. Pak si znovu sedla, vyprskla smíchy, vzala ze stojánku ubrousek, zmačkala ho do kuličky a mrštila ji mým směrem, až mě žertovně cvrnknula do nosu.
„To byla nádhera, Maruško, děkuju. Ale teď vážně, co se stalo, že se mě ptáš na takové divné věci, povyprávíš mi o tom?“ Zeptal jsem se zvědavě.
„Povyprávím,“ zvážněla Maruška, „docela mě to naštvalo, přenesla jsem ti fotku, a jestli o tom napíšeš, tak ji tam klidně dej.“ Načež se pohodlně opřela do křesílka a dala do řeči.
***
O víkendu jsme si udělali výlet do Posázaví. Franta už s dvoutýdenním předstihem našel penzion a hned to zabukoval. „Marie,“ oslovil mě nad počítačem několik dní před cestou, „ti mizerové po mně chtějí, abych to zaplatil v eurech.“
„Jak v eurech a kdo to po tobě chce?“
„No přece oni, vždy se podívej,“ cpal mi svůj noťas před oči.
„Ti z penzionu nebo jsi to zas objednal přes nějakou agenturu?“
No, nakonec se ukázalo, že Franta než aby si zjistil spojení přímo na ten penzion, zajednal to přes Booking a oni mu poslali fakturu skutečně v eurech. Takže by to vyšlo s přirážkou nejen za zprostředkování, ale i za směnu, protože ani jeden z nás nemáme eurový účet. Honzo, já si dala tu práci a zjistila jsem, že podle zákona 284/2009 o platebním styku musí na území naší republiky umožnit prodejce služby nebo zboží platbu v korunách. Vždyť jsme doma, no né? Promiň, že tě krmím paragrafy, já vím, že větrník máš radši, ale mně to zvedlo žluč. Tak jsem si našla číslo rovnou na ten penzion, kde samozřejmě řekli, že můžeme zaplatit až na místě v korunách, zajednala jsem to napřímo a ten booking zrušila. Bylo to akorát poslední den, kdy se to dalo stornovat bezplatně.
V sobotu ráno jsme vyrazili, v penzionu nás uvítali, jako bychom byli jejich vlastní, měli to takoví starší manželé a perfektně se o nás starali, prostě jak by to mělo být všude. Ten pán mi doslova řekl: „Dobře jste udělali, že jste ten Booking zrušili, a až budete chtít přijet příště, zavolejte rovnou.“
Bylo krásně, stihli jsme to ještě před tím ochlazením, za ty dva dny jsme zběhali celé okolí a vylezli i k malebnému kostelíku v Lštění. Byl otevřený, tak jsme nakoukli i dovnitř, a zvenku byl krásný výhled na Sázavu. Teda řeknu ti, cesta k němu je docela krpál, ale zaplať pánbůh za něj, aspoň jsem trochu vychodila ty lahůdky, kterými nás v penzionu krmili. A musím se ti pochlubit, Honzo, navzdory těmhle svým kilům jsem nahoru vyběhla jak laňka, zatímco Franta za mnou připomínal parní lokomotivu. (Maruška si v tu chvíli jako obvykle majetnicky objela dlaněmi okolo svých širokých boků).
Na patálie s placením jsem dočista zapomněla, ale připomněla mi je příhoda u Tesca, která se nám stala v neděli odpoledne cestou domů. Z penzionu jsme vyrazili po poledni s tím, že uděláme zastávku v Čerčanech, necháme auto na parkovišti u krámu, ještě se trochu courneme a pak si nakoupíme na doma. Tak jsme to i udělali, jenomže jsme si nevšimli tohohle, koukej:
„Ty, Franto, zacáluj to, prosím tebe, já hloupá si nechala kartu doma v šuplíku,“ udělala jsem na toho svého omluvné oči od volantu. To víš, že jsme to s prochajdou a nákupem za dvě hoďky nestihli a museli doplatit padesát korun.
Franta tasil platebku, zacvaknul to a věnoval mi všeříkající pohled: „Vidíš, Maruško, vidíš, teď jsme si kvit. Já zvoral rezervaci a teď jsem tě musel zachránit, protože bez mojí karty bys byla namydlená.“ No, já mu jen dala pusu, mezulánovi a jeli jsme domů.
Jenomže doma se mi to rozleželo, ne kvůli Frantovi, ale kvůli té platbě, a jak už jsem byla v těch zákonech, tak jsem našla ještě jeden, odpusť, že tě s tím zase prudím. Podle zákona, počkej, tady jsem si to napsala, abych ti teď nevěšela bulíky na nos (Maruška krátce koukla do mobilu). Tak teda podle zákona č. 253/2008 pokud cena transakce nepřesáhne stanovenou hranici, je obchodník na našem území povinen přijmout platbu v hotovosti. Možná mají nějakou výjimku, to nevím a tu hranici přesně neznám, ale padesátikoruna se do ni určitě vejde, to ti garantuju, i kdybych se tady měla teď přede všema svlíknout.
***
„Teda ne, to bych ti neudělala,“ zvážila Maruška dopad svého žertování ohledně odhalení postavy, dala si ruku před ústa, na moment se zatvářila cudně, aby vzápětí vyprskla smíchy. Načež znovu zvážněla a vynesla trumfové eso: „Tak, Honzo, a teď po pravdě, co si o tom všem myslíš?“
„Že jste si s Frantou užili bezva víkend,“ pokusil jsem se ještě chvilku kličkovat.
„Ne, o těch platbách!“
„Je to šlendrián, Maruško, víš přece, jak je to u nás s dodržováním zákonů. Napíšu o tom, jestli teda dovolíš, i když mi možná čtenáři vyčtou, že tahám do článků o tobě věci, které tam normálně nepatří. A jak ses mě zezačátku ptala, jestli by se mi líbila eura, tak to nechci hodnotit z ekonomického pohledu, protože tomu moc nerozumím. Ale zkus si dát ta dvě platidla vedle sebe a nutně dojdeš k závěru, že eura na ta naše umělecká dílka prostě nemají.“
Maruška si tentokrát nedala ruku před ústa, ani po mně nehodila dalším zmuchlaným ubrouskem, jen se nenápadně tak sama pro sebe spokojeně usmála. Připozdilo se, my seděli kousek od cukrárenského pultu a k přivolání servírky za účelem placení stačilo jen lehce kývnout hlavou. Mladá štíhlá usměvavá zrzka přicupitala s účtem a mrkla na nás jedním okem: „Můžete platit, jak chcete, ale uděláte mi radost, když to bude v hotovosti a v korunách.“
