Nekompromisní praktiky ochránců autorských práv

S manželkou Soňou a spřátelenou blogerkou Zuzkou jsme se dohodli na společné dovolené v Chorvatsku. Trochu si zalenošit, spláchnout starosti všedních dnů v Jaderském moři a nasát nezaměnitelnou atmosféru Balkánu.

„Pojedeme přes Maďarsko a stavíme se v nějakých termálních lázních,“ navrhl jsem s vidinou obohacení dovolenkového programu. A taky v naději, že si trochu odpočinu od volantu, neb budu celou cestu řídit sám a od jistého věku nerad jezdím potmě.

„Opravdu?“ Zeptala se mě Zuzka udiveně. „Ty nevíš, jak jsou teď v Maďarsku přísní na autorská práva, dokonce si tam na to zavedli zvláštní policii a mohli bychom se dostat do problémů? Nechceš to radši vzít přes Rakousko?“

„Ale co to sem pleteš, Zuzko, jakápak autorská práva? Vždyť my tam přece nepovezeme žádná umělecká díla a zpívat nebo hrát tam taky nebudeme. A jestli ti jde o autorádio, tak to tam klidně nemusíme zapínat,“ odmávl jsem Zuzčiny obavy neznaje aktuálních poměrů v zemi pálivých paprik a čardáše. Soňa se sice přidala na Zuzčinu stranu, ale já byl naivně neoblomný, a tak jsme vyrazili mnou navrhovanou cestou.

„Stát, autorskoprávní hlídka, vystupte si z vozu, předložte doklady, sdělte cíl a účel cesty!“ Zastavil nás přísně vypadající člověk na odbočce do malebného lázeňského městečka. Pod nosem měl obrovský černý knír, oblečený byl v barevném národním kroji, na hlavě měl klobouk, na nohou vysoké boty až ke kolenům a v ruce držel červenou policejní plácačku. Mluvil podivnou směsí slovenštiny a maďarštiny, a skoro mu nebylo rozumět.

„Už je to tady, já to říkala,“ prohlásila vylekaně Zuzka. „Měls nás poslechnout,“ přidala se Soňa. Všichni tři jsme se vysoukali ven z auta a podali tomu člověkovi naše občanky. Krátce do nich nahlédl, porovnal cosi s údaji v tabletu, který držel v ruce, zamračil se a zavelel: „Pojďte se mnou, musím si vás prověřit. A už nás hnal do malého stavení, které vypadalo jako venkovská chalupa z osmnáctého století a v jehož blízkosti stála stařičká studna s vidlicí, bidlem a vědrem.

„To jako jdeme na osobní prohlídku nebo rovnou k výslechu?“ Letělo mi hlavou s obavami a měl jsem pocit, jakoby se čas vrátil do dob rané totality. Maďar nás zavedl do malé místnosti, kde v rohu stál malířský stojan, uprostřed byl psací stůl se židlí a před ním tři dřevěná štokrlata, na něž nám přikázal, abychom si sedli. Na stole si hověl historický psací stroj v přímém kontrastu s moderním notebookem, umístěným v jeho těsném sousedství. Maďar cosi vyhledal na obrazovce, a pak nekompromisně prohlásil: „Všichni tři jste aktivní blogeři,  vy,“ ukázal prstem na Soňu „navíc fotografka a vy“ otočil se na Zuzku „ještě k tomu působíte v divadle.“ Vydáváte články a vystavujete fotografie, na což v naší zemi nemáte autorská práva.“

„Jak to víte?“ „My přeci nic nepublikujeme ani nevystavujeme u vás.“ „A co je vám vůbec do toho?“ Snažili jsme se bránit jeden přes druhého se směsicí údivu, překvapení, obav a hlavně znechucení nad zásahem do osobních svobod jedince. Leč nebylo nám to nic platné, ten okrojovaný chlapík měl za zády zákon své země a vynesl verdikt: „Musíte teď dokončit veškerá rozpravovaná díla, která máte u sebe, jinak vás pošlu do vězení.“

„Jaká díla, vždyť my s sebou nic takového nemáme!“ Nenechala se vyvést z rovnováhy Zuzka. „No nemáme, proč bychom to tahali s sebou!“ Přidali jsme se se Soňou.

„Nesnažte se zapírat, máte mobily s přístupem na internet, tak máte i svá rozpracovaná díla, koukejte,“ zahřměl autorskoprávní ochránce a otočil notebook tak, abychom na něj viděli. Na obrazovce se objevil jak můj, tak i Zuzčin článek, který jsme měli z půlky rozepsaný a uložený v blogerském rozhraní Idnes, a taky působivá, leč nedodělaná fotografie malebného zátiší, kterou si Soňa uložila do cloudu.

„Jestli tady někdo něco porušuje, tak jste to vy, protože jste se nám právě naboural do našich soukromých dat,“ ozvala se popuzeně Soňa. Se Zuzkou jsme zadoufali v obrat situace o sto osmdesát stupňů a Maďarův ústup z pozic, neb když se Soňa opravdu naštve, není radno ji dál provokovat.

„Nezahrávejte si se mnou,“ protáhl okrojovaný policajt a na dotvrzení svých slov vyndal z šuplíku troje pouta na ruce. „Vy dva,“ ukázal na Zuzku a na mě, „tady na tomhle psacím stroji dopíšete své rozepsané články, a vy,“ obořil se na Soňu, „domalujete tu fotografii támhle na tom stojanu. Až to budete mít hotové, vše mi odevzdáte s prohlášením, že se dobrovolně vzdáváte autorství. Zaplatíte pokutu třikrát sto tisíc forintů, dostanete ode mě propustku a nejkratší cestou opustíte naši zemi. Já jdu na guláš, vrátím se za hodinu, tak to do té doby koukejte stihnout. A ne, abyste se o něco pokoušeli, moje asistentka vás bude hlídat.“ Zapráskal knírem jako bičem, otevřel malá dvířka do vedlejší místnosti, zakřičel do nich: „Marika, gyere ide!“ a zmizel.

Z dvířek se vynořila dívka, která měla na sobě podobně jako její šéf typický maďarský kroj s červeným šátkem, zakrývajícím její havraní vlasy a splývajícím na bílé bohatě zdobené šaty se širokou nabíranou sukní. Rty měla namalované sytou rudou rtěnkou a z očí jí šlehal oheň žádostivosti a vášně. Když však pohlédla na naši skupinku dvou žen a jednoho postaršího muže, zklamaně pokrčila rameny a oheň v jejích očích pohasnul.

Marika se chvilku rozhlížela kolem sebe, pohledem přejela obrazovku notebooku a pak rezignovaně promluvila překvapivě čistou angličtinou: „Zmizte odtud, ať jste co nejdřív za hranicemi téhle země.“

Rychlostí blesku jsme vypálili z prehistorické chalupy, naskákali do auta a já sešlápl plyn až k podlaze s vidinou, že si oddechneme, až opustíme tento podivný stát. Poslední, co jsem viděl, byla dlouhá rovná silnice, na jejímž obzoru se rýsovala prudká zatáčka. Pak se však začaly dít prapodivné věci, oči se mi zavřely samy od sebe a nešly otevřít, ruce na volantu mi zdřevěněly, noha se nedala sundat z plynového pedálu a motor měl najednou nezvykle vrčivý zvuk. „Proboha, vždyť je před námi ta zatáčka,“ pomyslel jsem si a ke strachu z případné další hlídky autorskoprávní policie přibyla hrůza z nezadržitelně se blížící dopravní nehody.“

Cosi mi zlehka žďuchlo do hlavy a mně se konečně podařilo znovu otevřít oči. Pryč byly mé dvě krásné spolujezdkyně, pryč bylo auto i se silnicí a místo toho se mi přímo před nosem zjevila hlava naší kočky. Hlasitým předením a dalšími žďuchanci se mě snažila vytáhnout z postele a přimět, abych ji šel nakrmit. Venku se rozednívalo a nástěnné hodiny nade dveřmi ložnice ukazovaly čtvrt na pět.