Nebezpečná jablka

„Dorazím o chvilku později, zatím nám objednej jako dycky a k tomu panáčka. Díky a promiň.“ Pípla mi esemeska od Marušky ve chvíli, když jsem zároveň s pěti údery nedalekého kostelního zvonu usedal v naší oblíbené cukrárně.

Už z té zprávy na mě dýchl pocit uhoněnosti. Ten se ještě zmnohonásobil v okamžiku, kdy má krásná kamarádka s asi čtvrthodinovým zpoždění přišla. Pozdravila mě krátkým mávnutím ruky a ještě ve stoje do sebe na jeden hlt obrátila sklenku třináctého pramene. Potom se doslova zhroutila do křesílka, které pod její neodolatelnou plnoštíhlou postavou výhružně zapraštělo. „Nech mě moment vydechnout, prosím,“ dodala, zavřela oči a celá zvláčněla.

Seděl jsem tiše jako pěna, abych Marušku nerušil a hlavou se mi honily otázky, co se mé jindy tak energické společnici stalo. Leč nebyl čas vyzvídat, po chvilce se Maruška probrala, protáhla se s rukama za hlavou, lokla si turka, ďobla větrníku, konečně se usmála a položila mi nečekanou otázku: „Honzo, promiň mi to entrée, jsem děsně utahaná, ale už je to v pohodě, máš rád jablka?“

„Jablka? No, jak bych to tak řekl, určitě jsou zdravá, ale na mě je v nich málo živočišných bílkovin,“ pokusil jsem se o žert.

„Já ti dám živočišné bílkoviny, ty kocoure jeden, tumáš, radši ho teda odnes Soně. Ani nevíš, co já teď kvůli těm pitomejm jabkám prožívám!“ Maruška se naoko rozzlobila, sáhla do kabelky a celkem zprudka mi poslala přes stůl krásný červený plod jablkodárného stromu. Těsně mi proklouzl mezi dlaněmi a spadl rovnou do klína, až Maruška vyprskla: „No, koukám, že myš bys určitě nechytil, tak si radši poslechni, co se stalo minulý čtvrtek u mojí maminky v Jižních Čechách.

Poté, co jsem Marušce svatosvatě slíbil, že jí nebudu skákat do řeči, ba ani se hlasitě smát, se konečně dala do vyprávění.

***

Byl státní svátek a my se s Frantou vypravili za maminkou, abychom jí očesali jabloň. Má na zahrádce sice jen jednu, ale pořádně velikou, každoročně z ní máme zásoby na několik měsíců.

„Marienko, Františku, s tím jste se neměli zdržovat, sousedčin vnuk mi nabídl, že mi ji otrhá, když mu za to nechám bedýnku,“ bránila se maminka ve chvíli, když jsme si chystali lísky, žebřík a takové to trhátko na tyči s kovovou zubatou korunkou a pytlíkem. Jenomže ona tím ve skutečnosti chtěla říct něco jiného. Já vždycky trhám ze země, kam dosáhnu, Franta si vyleze na žebřík, aby se dostal k tomu, co je výš a maminka mu chtěla naznačit, že už není nejmladší, nejpružnější a měl by to lezení nechat mladším ročníkům.

„To je v pohodě, maminko,“ odmávl Franta její obavy, zamnul si ruce, přistavil žebřík ke stromu, do jedné ruky uchopil malý košíček a jal se stoupat vzhůru po šprušlích. A já? Jak jsem stará, tak jsem blbá, prostě mi to nedošlo, jenom jsem mávla rukou, usmála se na mamku a pustila do práce.

Šlo nám to pěkně od ruky, maminka přebírala naše úlovky a rovnala je do lísek. Za chvilku jsem měla spodek otrhaný, tak jsem si vzala tu tyč s pytlíkem, abych nenechávala všechno na Frantovi, ale na žebřík jsem si netroufla, je starý, dřevěný a nemusel by to vydržet (v ten moment si Maruška majetnicky objela dlaněmi své široké boky). Už mi to nešlo tak rychle jako prve, ale maminka měla pořád co ukládat, protože Franta pravidelně slézal dolů a zásoboval ji materiálem z výšky.

„Marulenko, strč mi sem to trhátko, ať došáhnu támhle na kraj,“ ozvalo se shůry. Takhle mi Franta říká, jen když má fakt dobrou náladu, tak jsem se po něm koukla. A zatrnulo mi. On stál jednou nohou na nejvyšším šprušlíku, druhou na ne zrovna silné větvi a natahoval se pro krásné veliké jablko, na které prakticky neměl šanci dosáhnout.

„Franto, nech ho být nebo spadneš, když jich tam pár zůstane, tak to nevadí. Trhátko ti rozhodně nepůjčím, ztratil bys s ním balanc. Pojď dolů, už to stejně nemáme kam dávat!“ Křikla jsem na něj.

„Má roztomilá Máruško, vem mě s sebou na lůžko... a když nevemš, pomůžu si sám,“ zanotoval Franta v té výšce, natáhl se ještě víc a... A Honzo, stalo se, co se muselo stát. Tenka větev se pod ním zlomila, až to zapraštělo, Franta sletěl dolů a na zemi se rozplácnul jak širokej, tak dlouhej. A mně se málem zastavilo srdce.

„Sláva, mám ho!“ Ozval se ten můj mužskej, než jsme s maminkou stačily zareagovat. V ruce slavnostně třímal to jablko, na které prve nedosáhnul a chystal se vyskočit na nohy. V obličeji měl sice pár škrábanců, jak letěl skrz korunu dolů, ale já si bláhově myslela, že je v pohodě.

„Jauvajs, jau, asi kotník,“ zhroutil se o půl vteřiny pozdějc zpátky na zem. A bylo zle, Honzo. Představ si, jak jsme ho s maminkou každá z jedné strany podpíraly, abychom ho dostaly do auta. No, radši to zkrátím, lékařský verdikt zněl fibula fraktura, tedy zlomenina lýtkové kosti, a to tak, že těsně nad kotníkem. Tedy nechodící sádra na nejmíň šest týdnů, ne-li dýl.

Takže, Honzo, jablka máme sice pod střechou, ale já mám doma lazara a můžu si za to svým způsobem sama. Kdybych kývla na tu maminčinu nabídku, že to otrhá sousedčin vnuk, tak bych mu to lezení po žebříku prostě zakázala a nic by se nestalo. Jediná klika je, že to Franta bere statečně, náladu má sice pod psa, ale nekňourá, jak by to dělala spousta lidí na jeho místě. A já jsem z toho pořádně utahaná, krom chození do práce dělám teď doma úplně všechno a navíc ho obskakuji. Ale dobře mi tak, aspoň mi konečně dochází, kolik toho doma Franta dřív zastal, vždycky jsem ho podceňovala a myslela si, že by mohl dělat víc. 

***

S tímto Maruška skončila a mně nezbylo, než se jí pokusit trochu povzbudit a přesvědčit, že za nic nemůže.

„Hluboce se mýlíš, má milá,“ nasadil jsem nevinný tón. „Nic si nevyčítej, Frantu znám stejně dlouho jako tebe a vím, že v jednom jsme podobní. Kdybys mu ten žebřík sebevíc zakazovala, neposlechnul by tě a s o to větší chutí by na něj vylezl a ještě by si myslel, že tím jak tobě, tak tvojí mamince udělá radost. Přeražená noha sice není nic příjemného, ale než se párkrát otočíš, tak mu to sroste a jednou na to budete vzpomínat se smíchem, jako my se Soňou, když se jí před pár roky na dovolené stalo něco podobného. A hlavně uber, vypadáš fakt utahaně. Nám klukům nevadí, když nemáme každý den teplou večeři, místo dušené brokolice si s chutí dáme tlačenku. A že není pořád naklizeno jako v klícce, toho si ani nevšimneme, promiň.“

„No jo, Honzo, já vím. Vy chlapi jste jeden jako druhý, chováte se jak malí šestiletí kluci, přestože vám je přes šedesát a už byste mohli mít rozum. Ale máš pravdu, asi právě proto vás milujeme a nedáme na vás dopustit. A uberu, slibuju, původně jsem chtěla koupit a usmažit řízky, ale vezmu pár buřtů a jenom je ohřeju ve vodě, ten můj to tak má rád.“ Maruška konečně pookřála a usmála se, až se jí kolem očí nadělaly roztomilé drobné vrásky.

„Počkej moment, má vzácná dámo.“ Při slovech tlačenka a buřt jsem si na něco vzpomněl. Odebral jsem se k cukrárenskému pultu a zakoupil poněkud nezvyklé zboží, které tam měli vystavené. Chutě svých přátel dobře znám, a tak jsem vzal pro Frantu petku těžkého tmavého ležáku a pro Marušku stejné balení silného svrchně kvašeného moku s příznačně jablečnou příchutí, obé od jednoho vynikajícího malého pivovaru.

„Já tě snad praštím, ty rošťáku, víš, jak mám tohle ráda a kolik to má kalorií?“ Zajiskřila Maruška očima. „Tak dík, ale teď promiň, za chvíli bude šest, musím jít pro ty buřty, než mi zavřou.“