Namyšlená ženská

„Byla bych ti povděčná, kdybys tentokrát přišel přesně, Honzo!“ Zdůraznila Maruška, když jsme se den předem po obědě domlouvali na odpoledním popracovním posezení u kávy a větrníku v naší oblíbené cukrárně.

„Ale Maruško, vždyť ty přece... vždyť já přece pozdě nechodím, většinou jsem tam s předstihem.“ Vykoktával jsem do telefonu udivenou odpověď. Dámám se totiž neříká, že se na ně obvykle čekává a já chtěl zůstat galantní. Nakonec Maruška se jen výjimečně opozdí o víc než akademickou čtvrthodinku a zpravidla ani to ne.

„Tak jsem to nemyslela, chtěla jsem tě poprosit, abys zítra přišel přesně v pět, ani dřív, ani pozdějc. Neptej se mě proč a teď promiň, musím dělat, zatím ahoj,“ uzavřela ta vzácná blonďatá kyprá dáma náš telefonát a zřejmě se jala pokračovat ve svých profesních povinnostech.

Dámám se nejen neříká, že se na ně čekává, ale též se plní jejich přání. A tak jsem následujícího dne vstupoval za úmorného vedra do dveří cukrárny zároveň s pěti údery zvonu na nedaleké kostelní věži. Uvnitř bylo jen pár lidí, kdo by taky dobrovolně chodil někam, kde je ještě větší horko než venku. Jenomže Marušku jsem tam neviděl, tedy aspoň na první pohled ne. U jednoho stolu seděl pár mladých lidí, kteří se při absenci vějířů ovívali navzájem lístečky s menu. O kousek dál spočívaly v křesílkách dvě důchodkyně, které byly tak zabrané do obšírného rozebírání nejnovějších drbů, že to horko snad ani nevnímaly. A to bylo asi tak všechno.

Tedy krom jakési bláznivé osoby ženského pohlaví, oděné do tlusté zimní bundy, vlněné sukně, mající hlavu až k obočí utopenou v huňatém kulichu s bambulí, ústa schovaná pod šálou a oči zakryté lyžařskými brýlemi. Když jsem si toto prazvláštní stvoření nevěřícně prohlížel, tak povstalo ze židle, snad se usmálo, ale to nebylo vidět a promluvilo na mě Maruščiným hlasem: „Ahoj Honzo, předpokládám, že si dáš to co obvykle, právě jsem nám objednala.“

Úkosem jsem pohlédl k cukrárenskému pultu a spatřil servírku, jak s vytřeštěnýma očima zírá na Marušku, stojí jako vrostlá do země a absolutně není schopna plnit její přání stan dvou turků a dvou větrníků. „Proboha, Maruško, ty máš zimnici?“ Byla jediná forma pozdravu, na jakou jsem se zmohl, a přitom jsem horečně spekuloval, jak mohla má zahalená krasavice k této tropické chorobě přijít na dovolené na Šumavě.

„Ale kdepak zimnici, líbila bych se ti takhle? Myslíš, že to pomůže?“ Odpověděla Maruška poněkud nelogicky, až jsem se polekal, že na ni dolehlo akutní přehřátí mozkových závitů.

„Nevím, v čem by to mělo pomoct, sice ti to sluší, ale rozhodně by ses mi líbila víc, kdybys byla... totiž chci říct v jedněch ze svých elegantních letních šatů.“

„Kdybych byla úplně nahá, jsi chtěl říct, přiznej se. No počkej, však se skoro dočkáš, ty rošťáku,“ nasadila Maruška konečně svůj hraně přísný tón. Pak pokračovala: „Dík, žes přišel akorát, nezkazil mi tohle překvapení a nenechal mě v tomhle hábitu dlouho čekat. Ale teď promiň, jdu se převlíknout nebo se fakt rozteču.“ Načež Maruška popadla objemnou kabelu, umístěnou vedle své židle a prchla s ní na panenku.

Zatímco byla Maruška pryč, servírka se vzpamatovala ze šoku, přiběhla a rozložila na náš stolek objednanou kávu s větrníky. Už se s ní celkem známe, a tak mi stihla prozradit, že pár minut přede mnou dorazila Maruška do cukrárny velice elegantně ohozená, ale hned po příchodu se na WC převlékla do své prapodivné zimní výstroje. Ještě se mě stačila zeptat, jestli jde o nějakou sázku nebo žert, na což jsem jí však odpovědět nedokázal.

„Téda, holka, seš fakt třída, tohle jsem opravdu nečekal. Ukaž, otoč se mi trochu,“ vyvalil jsem toho dne oči už podruhé. Na kohože? No, na Marušku přece. Z panenky se vrátila v odvážných světlých lehoučkých šatech lehce nad kolena s hlubokým výstřihem a nahými zády. Zdaleka ne každá dáma Maruščina věku a postavy si něco takového může dovolit, ale jí padly jako ulité, jak okulibě zdobily její figuru.

„Maruško,“ povstal jsem ze židle a vysekl poklonu, „zapomněla jsi na korunku, když seš teď tou královnou krásy. Škoda, že tady není molo, abys mi předvedla promenádu. Ale...“ maličko jsem protáhl, „dlužíš mi vysvětlení.“

„Honzo, promiň, potřebovala jsem si něco ověřit a použila jsem tě jako pokusného králíka. Ale odčiním to, řeknu ti, oč jde a jako bonus ti dovolím, abys mě hladil očima.“ Maruščin tón byl maličko omluvný, avšak hlavně sebejistý a ozdobený vlnkami lehce provokativního humoru.

„Víš, všechno je to vlastně moje vina,“ srkla si kávy, ďobla větrníku a dala se do vyprávění. „Evidovala jsem v práci objednávku, v tom vedru přehodila 69 za 96, poslala to k dalšímu zpracování a holka, taková namyšlená ženská z účtárny mi najednou volala, že jí to systém nebere. Než abych se s ní dohadovala po telefonu, tak jsem zvedla tohle svoje velký pozadí (Maruška si majetnicky objela dlaněmi své oblé boky) a vypravila se za ní. Víš ona je sice o půlku mladší než já a asi o dvě půlky štíhlejší, ale postavou je taková nemastná neslaná, žádná prsa, žádný zadek, prostě vypadá trochu jako špageta nastojato, tobě by se nejspíš nelíbila. Nu a já tam k ní vplula v tomhle odvážném lehoučkém letním úboru.“

„ ‚Máte tam chybu,‘ spustila na mě, sotva jsem k ní vlezla do dveří a sjela mě pohledem. Nu, co ti mám povídat, Honzo, já si to předtím dvakrát zkontrolovala, tak jsem si byla jistá a na svůj omyl jsem přišla teprve teďka, když ona mi to ukazovala na svojí obrazovce. Sice jsem se jí asi pětkrát omluvila, ale ona to nedokázala přijmout, furt na mě divně čučela, a když jsem odcházela a zavírala za sebou dveře, tak si jenom tak pro sebe zabručela: ‚Měla by sis vzít zimník, když seš tak tlustá.‘ A myslela si, že to neslyším. Jenomže já to zaslechla, znejistěla jsem a napadlo mě to vyzkoušet před tebou jako chlapem, co to s tebou udělá. Tak mi ten fórek ještě jednou promiň, sama jsem se u toho málem uvařila, ale hlavně mi řekni, co si o tom myslíš.“

„Že jsi v těchhle šatičkách neodolatelná, jsem ti už pověděl, a když ses byla převlíct, potvrdila to i servírka. Jenomže v tom bude ještě něco navíc, Maruško,“ drbal jsem se zamyšleně ve fousech a snažil se přemýšlet.

„A co, prosím tebe?“

„Nu,“ napadlo mě, „ty jsi to vlastně vyslovila sama, Maruško, když jsi řekla, že by se mi ta špageta nelíbila. Měla jsi pravdu, nebyl bych sám, takhle to vnímá spousta nás chlapů a ona si je toho dobře vědomá. Bůhví, možná má mindrák, zazáviděla ti, že si pořád můžeš troufnout na takový parádní odvaz a nejradši by ti to dala sežrat. Jenže se netroufla a špitla si to jenom sama pro sebe.“

Nevím, byla to jen moje čirá spekulace nebo spíš okamžitý nápad, ale Maruška se toho chytla. Dojedli jsme větrník, dopili kafe a na odchodu po mě ta vzácná dáma loupla očima: „Tak víš co, Honzo, já něco prubnu a dám ti vědět, možná to celé bude mít ještě pokračování.“

***

Hned druhý den odpoledne mi Maruška zavolala a svá slova prokládala smíchem, že jsem měl co dělat, abych jí rozuměl: „Fórek ze včerejška jsem si zopákla ještě jednou a k té holčině z účtárny nakráčela do kanceláře v úplně stejném zimním ohozu, jak jsi mě včera viděl, když jsi vešel do cukrárny. Napřed na mě zírala jako ty jak na zjevení, promiň. Pak jí to celé docvaklo, chvíli se ošívala, asi bojovala sama se sebou a nakonec se mi omluvila, že to tak nemyslela a že byla včera unavená, protože jí z toho vedra rozbolela hlava. No, prostě takové ty řečičky, když chceš okecat něco, co vlastně ani okecat nejde. A víš, co jsem pak udělala já?“ Nahodila mi Maruška další háček.

„Netuším, povídej, přeháněj.“

„Bylo skoro poledne, tak jsem ji vytáhla na oběd a kromě meníčka jsem do ní nacpala pořádně velký sladký zákusek, ať se taky trochu zaoblí, aby mi nemusela závidět figuru. Takhle napřímo jsem jí to naservírovala, teda to zaoblení, to závidění jsem si odpustila, anžto jsem na ní nechtěla být ošklivá. A víš, co mi nakonec řekla? Zas ne, Honzo, s tebou není žádná legrace, ty pořád nic nevíš. Když už jsme skoro platily, tak zvážněla, podívala se mi zpříma do očí, poděkovala mi a prohlásila, že jsem asi jediná, kdo se s ní v naší firmě kamarádí. Takže slavnostně odvolávám svá slova, že je to namyšlená ženská a říkám, že když jí trochu pofoukám bolístku, dovede být milá a vděčná.“

Ke konci svých vět se už Maruška přestala smát a mluvila vážně. Zněla spokojeným tónem, že to tak celé dopadlo, a v jejích slovech zahrála i strunka vděku za to, že mohla někomu trochu pomoct. Taková je to holka, prostě formát.