Naděje pro migranta

Byl ve zbědovaném stavu, hladový a nemocný. Když mu bylo nejhůř, tak ho na poslední noc zavřeli do místnosti dva krát půl metru. Další den ho vsadili do uzavřeného prostoru automobilu a poledním žárem vezli do neznáma.

Ne, příběh uprchlíka ze Sýrie, Afriky nebo z podobných krajů nečekejte. Tenhle se nepřemístil z jihu na sever, ale opačným směrem a ne tak daleko. A navíc to ani nebyl člověk, ale kocour. Pokud jste se těšili na politiku, tak sorry.

Včera se na kořenovském fotbalovém hřišti konala nějaká vesnická akce. Byli jsme na návštěvě u starší dcery, tak jsme tam na chvíli zaskočili nasát místní atmosféru a s ní i trochu Krakonoše. Dobrého piva.

„Tati, umíš vyndávat klíšťata rukou?“ Překvapivě se mě zeptala mladší dcera u stánku s občerstvením. „Klíšťata rukou, proboha,“ si teď asi řekne spousta odborníků. Též jsem se tomu požadavku podivil. Když jsem však v jejích rukou spatřil černého kocourka, vzpomněl jsem si, že jsem tuto drobnou službu udělal venkovním kočkám už mockrát. Jednou rukou vzít klíště, druhou přidržet kůži a lup, už to je. Našli jsme čtyři a vytáhli, aspoň ho nebudou trápit.

Jenomže při tom tahání se ukázalo, jak je to černé odrostlé kotě z loňského podzimu vyhublé. Prostě kost a kůže, víc, než by člověk čekal u běžné venkovské kočky, která patří k nějakému stavení. A jak byl vděčný za každý lidský dotek, asi těch příjemných moc nepoznal. Navíc zrovna dvakrát zdravě taky nevypadal.

Po zbavení klíšťat na krku, kde si je nemůže sám vykousat, jsme ho pustili na zem a vrátili se k hovoru a ke Krakonošovi. „Tatí, koukej, on jde na něj s klackem!“ Ozvala se opět mladší dcera a ukazovala na stánkaře. Kocourek měl hlad, ochomýtal se kolem jeho svatyně a ten člověk ho tímto „nástrojem“ odháněl.

„Proč to děláte, to byste mu nemohl dát nějaký zbytek?“ Musel jsem se ozvat. Když jde o kočku tak prostě musím, nemůžu za to. Měl kliku, že kocourkovi neublížil. „Dyť se na něj koukněte, je divnej. Normální kočka uteče od cizích lidí, ale tenhle ne.“ Bránil se stánkař. Asi se bál vztekliny. Té, co u nás nebyla už víc jak dvacet let. Hm, kdyby on sám byl na pokraji svých sil, asi by taky neutíkal.

Tohle nejde. Zašprajcovali jsme se všichni čtyři. Tedy mladší dcera, její kluk, zeťák od starší dcery a já. Sebrali jsme kotě a volali SOS do základního tábora, který hlídala starší dcera s mojí ženou. „Už ho nesem, jdeme lesem.“ Nesl jsem ho v náručí, ani se moc necukal. Dámy v základním táboře (domku mladých) si myslely, že jsme to přehnali s Krakonošem a děláme si z nich legraci. Uvěřily, až když nás viděly přicházet.

Pak se do hry zapojil Neruda se svým „kam s ním.“ Když ho necháme venku, uteče do lesa. Když ho pustíme dovnitř, setká se s Ajkou. Hóóódný, ale moc velký pes. Teda o trochu menší, než byl Fík, ale hyperaktivní a s vystresovaným nemocným kotětem se to nedalo riskovat. Dostal kus vařeného kuřete a nějakou rýži, hltal jak po čtrnáctidenní hladovce. Pak nadrcené psí granule, zkoušel to, ale nedal. Proč, se ukázalo až druhý den. Naráz vylemtal půlku misky vody a na noc byl umístěn s provizorním pelíškem a trochou písku na dolním záchodě.

Nerudovská otázka se vrátila v trochu jiné podobě. Co s ním dál? U mladých Ajka, u nás dva divoši puberťáci pomalu rysího vzrůstu. A u mladší dcery dost netolerantní kočka v panelákové garsonce v Plzni. Tak co? Tak nic. Necháme to na ráno.

Ráno další porce jídla a čistá voda na záchod. Další hltání a obrovská touha po mazlení. Znáš přece řadu lidí z útulků, vždyť o nich píšeš - laškoval jsem s myšlenkou už od večera. Zkus to, s těmi spolehlivými udržuješ kontakty. Tak jo, osazenstvo souhlasilo. Prví telefon - paní Edita z Tlapek Mochov. Paráda, jako když motor naskočí na první ťuknutí. „Ne, nemusíte si pro něj nikam jezdit, po jedné hodině jsme u vás.“

Poledních třicet stupňů, houpání v zatáčkách, pak fofr po dálnici. Trochu strach, jak to zavřený v přepravce po Ajce zvládne. Celou cestu prospal, včetně zastávky v Praze a výsadku mladších mladých na bus na Plzeň. A pak už Mochov, dva strážní psi, kteří prý spolehlivě poznají, s jakou host přichází.

Vejdeme do domku, paní Edita sáhne pro kocourka. Je celý černý, tak mu dáváme provizorní jméno Čertík. Hned se k ní přilepil. Paní Edita ho prohlíží a začne mluvit převážně cizím jazykem. „Všenky, kaliciviróza, paraziti, rozvinutá gingivitida“ (proto nedal ty granule). Jmenuje další neduhy. Pak pokračuje v latině, „karanténa, antibiotika, veterina.“ Načež přejde do rodného jazyka. „Je krásný a bude to dobré, mazlivého černého kocourka jsem tu už dlouho neměla. A to jich tu zrovna mám asi pětadvacet.“

Takže paní Edita ho dá dohromady, vypiplá a umazlí. To bude ze všeho nejsnazší, už teď jde o poddruh „kocour náručový.“ A za měsíc, maximálně za dva z něj bude mladý krasavec, hledající nový domov. Vidím to na spolehlivého parťáka na celý kočičí život, kdyby někomu z vás takový kámoš chyběl. Už to trochu znám, asi jsem byl v minulém životě taky kocour. Migrant ze severu Čertík má tedy naději. Přejme mu, aby ho potkalo i trvalé štěstí. Zaslouží si to, na tak mladé zvíře si toho musel už dost prožít.

Na závěr dávám pár fotek. Promiňte mizernou kvalitu, bylo to narychlo mobilem a navíc Čertík je pořádné šídlo. Zkrátka Čertík.

Tak tedy moc díky, paní Edito, máte zlaté srdce.