Zpověď dominantního muže

Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.

Pak přišla Monika, jedna ze dvou sester, žijících v neúplné rodině s matkou, která se o ně nedokázala pořádně postarat a už odmalička jim nakládala víc úkolů, než mohly zvládnout.

„Rudíku, já tě zbožňuju, ty jsi pro mě král. Obdivuju tě, jak dokážeš všechno zařídit, jaký jsi pracovitý, a jak mě máš rád. Takového chlapa jsem si vždy přála, doma nám chyběl mužský vzor a ty jsi mi můj sen splnil,“ říkávala mi, jakmile jsme se poznali natolik, že jsem se rozhodl si ji k sobě nastěhovat.

„Jedině Rudolfe,“ opravil jsem ji, „já nejsem žádný Rudík.“ Ona se jen plaše usmála, já ji vzal pevně do náručí a odnesl si ji do postele.

V té době jsem pro nás dva koupil na hypotéku dům. Tedy dům, byla to spíš taková ruina, která potřebovala rozsáhlou rekonstrukci, ale byl natolik veliký, že jsem si do něj mohl přestěhovat svůj autoservis, který jsem do té doby provozoval v draze pronajatých prostorách.

Každá druhá by se ofrňovala nad pořádnou prací, lakovala by si nehty někde v kanceláři, vařila kafíčko šéfovi a trajdala po vinárnách s kamarádkami, ale Monika ne. Vlastně jsem ji ani k ničemu nemusel nutit, stačilo naznačit a ona sama mi začala pomáhat s rekonstrukcí. To víte, stavební firmy jsou drahé, těžko se shánějí a člověk, aby nad nimi pořád stál jak policajt. Tak jsem si toho snažil udělat co nejvíc sám, Monika přiložila ruku k dílu a zvládala toho víc, než bych od křehké ženy čekal. Pustila svoje dosavadní zaměstnání administrativní síly v hospici, a v servisu mi začala dělat papíry, tak jako tak jich ode mě úřady chtěly čím dál víc. A do toho všeho se mi stihla starat o domácnost, byla to fakt dělná ženská.

„Rudolfe, pojď si mě uchvátit těma svýma medvědíma tlapama, co voní mýdlem a motorovým olejem, a dělej si se mnou, co chceš,“ říkávala mi pozdě večer, když už jsem byl konečně se vším hotov, nechápu, kde na to ještě brala energii. Ale já, jakkoli jsem byl utahaný, dokázal jsem se pochlapit, vychutnat si její ženství a pak vnímat, jak mi šťastně usíná stočená v náručí.

S lidmi jsme se moc nestýkali. Za její matkou a sestrou jsme sice občas zajeli, ale jen nakrátko na otočku, nebyl čas se tam zdržovat, protože doma nás čekala spousta povinností. Ani u nás jsem ty dvě moc rád neviděl, když se jednou za čas ukázaly, provedl jsem je po domě, pochlubil se, jak pokračujeme s rekonstrukcí, Monika jim udělala rychlou kávu, a pak už jsem jim naznačil, aby se pakovaly a nezdržovaly nás od práce. Monika se přestala stýkat se svými bývalými kamarádkami, prohlásila, že teprve po mém boku poznala, jaké jsou to slepice a že by jim přála takového chlapa, jako jsem já. Dobře udělala, tak jako tak bych je nevystál. Když už jsme někam vyrazili, tak jedině spolu, stejně to bylo maximálně jednou za měsíc, jinak na to nebyl čas.

Auťáky mi byly splněným snem z dětství, krom práce v servisu jsem si šolíchal i pár veteránů, které jsem získal v žalostném stavu za rozumný peníz. Ještě větším snem pro mě byl syn. Taková moje kopie, kluk, který se bude dívat na svět stejnýma očima jako já a který po mně jednou všechno zdědí. A tenhle sen mi začala plnit Monika, když jsme byli konečně hotovi s rekonstrukcí domu, dala mi malého Rudolfa.

***

„Rudolfe, odešla jsem od tebe i se synem. Ty dobře víš, proč jsem to udělala a jistě pochopíš, že jsem ti to neřekla do očí. Budu žít s někým, kdo nemyslí jen na sebe, má pro mě větší pochopení a postará se, aby se našemu synovi dostalo pořádného vzdělání. Nesnaž se mě kontaktovat, změnila jsem si telefon, ozve se ti můj rozvodový právník.“

Tenhle vzkaz jsem našel v prázdném domě, když jsem se vrátil z dvoudenního srazu veteránů. Byl to pro mě šok, synovi tehdy bylo čtrnáct a já nedokázal pochopit, kde jsem udělal chybu. Ano, měli jsme kvůli němu s Monikou spory, ale netušil jsem, že to dojde tak daleko, aby mě opustila.

Monika si přála, aby Rudolf jednou vystudoval a stal se z něj lékař. Jenomže to v mých očích nepřicházelo v úvahu, měl jsem s tím klukem jiné plány, chtěl jsem, aby se stal mým nástupcem. Vždyť auta ho bavila už od malička. Vzpomínám, jak mu zářily oči, když ode mě tehdy dávno dostal k vánocům pořádný dětský náklaďák, ale hračky lékařského kufříku od Moniky si ani nevšimnul. Ještě ani neuměl pořádně mluvit, už za mnou pobíhal po dílně a zvědavě zkoumal, nač je který nástroj či měřák. Později mi sám od sebe svým dětským způsobem pomáhal, že kvůli tomu málem zanedbával učení. Monice se to vůbec nelíbilo, já syna plánoval poslat na střední školu pro automechaniky, ona by ho nejraději viděla na gymnáziu, ale já na její názor nedbal. Vždyť Rudolfa ta autařina tolik bavila.

Teprve teď nad Moničiným vzkazem jsem začal chápat, jak tohle bylo pro ni důležité. Vždyť i její přístup k mé osobě se změnil, sice mi stále dělala papíry a starala se o domácnost, ale prosadila si, že se na poloviční úvazek vrátí do svého hospice. I náš milostný život se postupně měnil, sice mě nikdy neodmítla, ale k posledku zpasivněla, jakoby to se mnou dělala z donucení.

Teď byla i se synem pryč, já zůstal sám a o to víc jsem se zakousl do své práce. Byl jsem nešťastný a kladl si otázku proč. Jak to, že ona si chce za každou cenu prosadit svou? Proti mé vůli, mému rozhodnutí a vlastně i proti synovým zájmům? Rozvedli jsme se celkem rychle, dostat Rudolfa do své péče jsem neměl šanci, s navrženými alimenty jsem souhlasil, ještě i přidal a dohoda zněla, že si ho budu brát na víkend jednou za čtrnáct dní plus podle potřeby o prázdninách. A taky jsem se mimochodem dozvěděl, že má bývalá žena teď žije s jedním doktorem z hospice, kam se vrátila do práce.

„Táto, proč mě máma se strejdou Karlem nutí, abych šel na gympl a pak na medicínu, když mě to nebaví? Proč nemůžu bydlet u tebe a dělat s tebou?“ Ptával se mě můj syn pokaždé, když jsme byli spolu. Dychtivýma očima si prohlížel moje veterány, vymohl si, aby mi pomáhal s prací, a když víkend končil, nechtělo se mu domů. Já se mu snažil vysvětlit, jak to všechno je a že u mě nemůže zůstat.

„Táto, tak jsem tady, vzal jsem si jen pár věcí, domů se nevrátím, máma na mě už nemůže! Na ten pitomej gympl se vykašlu a odteďka budu dělat, co mě baví!“ Přiřítil se ke mně Rudolf s očima na vrch hlavy hned první den po svých osmnáctých narozeninách.

Tak trochu jsem to čekal. Končila zima, Rudolf měl pár měsíců do maturity a já se nakonec proti své vůli a původním plánům rozhodnul ho k té zkoušce dospělosti dotáhnout. Chvíli prskal, ale pak mi dal zapravdu, nakonec jsme se smáli oba, že z něj holt bude rarita, automechanik s gymplem. Školu dodělal, jakž takž odmaturoval, a pak už jsem se postaral, aby si doplnil potřebné vzdělání. Však při plné praxi v mé, vlastně teď už v naší dílně mu to šlo jak na drátkách.

A Monika? Ta se mi vrátila půl roku po Rudolfovi. Z doktůrka v hospici se vyklubal pěkný sukničkář, který ji odkopl, jakmile se jí nabažil. Konečně pochopila, že chce-li mít šťastného syna, musí ho nechat jít cestou, kterou si sám vybral. Přišla s prosíkem o odpuštění, ale já si dal podmínku: „Zapomenu na to moc rád, ale jenom, pokud mi slíbíš, že už mi tohle nikdy v životě neuděláš.“

„Slibuju, přísahám. Teď pojď, prosím,“ špitla. Já ani nečekal na večer a vzal ji zas těma svýma medvědíma tlapama, které jí tak voněly mýdlem a motorovým olejem.