Příběh bisexuální ženy

„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Zvedl jsem oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně bych čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.

„Na rande? My dva spolu?“ Zeptal jsem se nevěřícně. Seděli jsme spolu v kanceláři už víc než rok a já se bez vlastního přičinění stal jakýmsi jejím důvěrníkem. Vždycky jsem se snažil být vůči ní empatický a vstřícný, a už jsem si vyslechl několik jejích pokusů, nadějí a zklamání v hledání někoho pro život. Což o to, sám bych se vztahu s Markétou nebránil, byla mi sympatická, přitahovala mě jako žena a dokázal bych si ji představit po svém boku nejen v práci. Jenže to nebylo možné, Markéta nehledala muže, ale ženu, a tak mí svou dnešní otázkou vyrazila dech.

„Ne, promiň,“ Markéta se omluvně usmála a zakryla si rukou ústa. „Špatně jsem se vyjádřila. Chci se tě zeptat, jestli bys byl ochoten dělat mi dneska garde.“ A pak se rozhovořila o tom, čehož útržky jsem už znal. Jak si přes seznamku dopisuje s nějakou Ivanou, malou štíhlou brunetkou, jejíž fotku mi ukazovala. Přes virtuální písmenka spolu už probraly mnohé, hluboko zabředly i do intimních rovin, ale ještě se neviděly a ani neslyšely. A právě dnes odpoledne v pět hodin se mají poprvé sekat, daly si rande ve vinárně Pod věží.

„Víš, Kubo, já se dost bojím. Znáš mě, jaká jsem stydlivka a ty jsi jediný, komu dokážu věřit. Několikrát jsem takhle naletěla na ženské, které mě chtěly jen využít. Teď se bojím, že tam budu sedět sama a někdo mě přijde okukovat jako nějakou holku na prodej. Co když ta její fotka není vůbec pravá a ona je ve skutečnosti úplně jiná, než jak mi o sobě píše? Vždyť sám víš, že mi pokaždé odmítla, když jsem chtěla, abychom si zavolaly, natož aby přistoupila na videohovor.“

„Ale ne, tohle po tobě nemůžu chtít, nezlob se na mě a zapomeň na to.“ Dodala po kratičké pauze. „Jsem blbá, nepůjdu tam, uteču pěkně domů a tam se z toho vybrečím.“

V duchu jsem si povzdychnul. Znovu jsem si uvědomil, jak mám vlastně Markétu rád a že bych jí chtěl pomoct nejen v téhle situaci. Vzpomněl jsem si, jak mi vyprávěla, že kdysi měla pár vztahů s muži. Nevyšlo jí to, všichni ji brali jako hodnou blbou blonďatou hračku, která se párkrát použije v posteli a potom zahodí. Byla sama ze sebe nešťastná, znejistěla, začala se hledat a zkoušet to se ženskými. Vysnila si, že ženy jsou upřímnější, ale zjistila, že ve skutečnosti dokážou být naopak mnohem záludnější. Tak nějak instinktivně jsem vytušil, že tohle Markétino seznamování s Ivanou je vlastně takový poslední zoufalý pokus před tím, než nad sebou definitivně zlomí hůl a zůstane sama.

Rozhodnul jsem se, i když jsem vlastně nevěděl, co od toho můžu očekávat, Markétě jsem ze srdce přál, aby měla konečně štěstí, ale ve skrytu duše jsem doufal i ve svůj plán bé. Vstal jsem ze židle, věnoval jí široký úsměv a zavelel: „Tak jdeme, bude půl, nejvyšší čas se chystat.“

„Fakt to pro mě uděláš? Tak jo, dík, seš zlato.“

První část podvečera ve vinárně Pod věží proběhla víceméně podle očekávání. Když asi po čtvrthodině čekání vplula dovnitř hora sádla v ženském vydání se splihlými umaštěnými vlasy a namířila si to k Markétinu stolku, moje kolegyně se polekala a vyskočila ze židle.

„Ahóóój, miláčku, tak to jsem já, Ivana“ zaskřehotala hora hlasem, vylepšeným alkoholickým odérem a hned se snažila přitisknout Markétu na své obrovské poprsí, které jí pod ušmudlaným tričkem viselo až někam na břicho. V tu ránu mě moje nohy tak nějak automaticky katapultovaly od sousedního stolku a rychlostí blesku přemístily k těm dvěma. Na poslední chvíli se mi podařilo vlastním tělem zahradit hoře cestu a důrazně ji varovat: „Promiňte madam, tohle je moje partnerka.“

Po chvilce zvláštního tanečku, v němž jsem měl před sebou dorážející horu sádla, a za sebou schovanou rozklepanou Markétu, přišlo finále. Hora si naposled mohutně odfrkla dechem vyčpělého levného vína přímo do mého obličeje a se slovy: „běžte všichni do háje“ vyklidila pole. Já se pod tou lihovou bombou maličko zapotácel, Markéta mě vzala za ruku a jemně posadila ke svému stolu. Náhlé zjištění, že by snad mohlo být horou ublíženo jejímu ochránci v ní probudilo dávno zapomenutý pocit, jenž sice zatím nedokázala pojmenovat, ale který ji nekompromisně velel konat. Postarat se o tu nebohou oběť jejího nerozvážného seznamování.

„Proboha, Jakube, promiň. Strašně moc dík, ale tohle jsem rozhodně nechtěla, co pro tebe můžu udělat?“ Zadívala se na mě kulatýma očima.

„Přijmout pozvání ke mně domů a strávit se mnou první z nekonečné řady krásných intimních večerů,“ chtělo se mi říct. Nicméně ostych, skombinovaný s úctou mě přiměl svou odpověď poněkud zmírnit: „Přijmout pozvání k příjemnému posezení ve dvou. Pojď, dáme si spolu nějakou dobrou večeři a ochutnáme, jaké tu mají víno. Určitě bude lepší než ten krabicák, co táhnul z té osoby, která se tě pokoušela zavalit.“

„Chichichi,“ zasmála se Markéta mému pokusu o vtip, a hned si dala plaše ruku před ústa. Pak tiše pronesla pár slov, která v mých uších zazněla jako rajská hudba: „Ráda, Jakube. S tebou moc ráda.“

Faktem je, že následující dvě hodiny ve vinárně Pod věží jsem prožil jako ve snu. Zdálo se mi, že ta nejistá Markéta s minimem vlastního sebevědomí se během toho krátkého času proměnila v někoho jiného. V ženu sice naprosto stejného vzhledu, ale úplně jiných vlastností. V takovou, která najednou objevila svůj cíl, podobný cílům šlechtičen, jež kdysi odměňovaly své rytíře za záchranu života.

Jasně, teď jsem to poněkud nadsadil, ale faktem je, že ty dvě hodiny jsem se měl jako v bavlnce a mohl jsem pozorovat, jak v Markétě klíčí nový cit, o kterém jsem snad ani nedoufal, že se stane skutečností.

Nyní jsme teprve na samém začátku, ale ta nešťastná příhoda s Ivanou naznačila, že by nám spolu mohlo být dobře nejen ve vztahu profesním a lidském, ale i v tom partnerském. Strašně moc bych si přál a jsem pevně rozhodnutý udělat všechno pro to, aby Markéta v sobě nalezla tu dávno ztracenou sebevědomou ženskou, které se mnou bude dobře navzdory jejím dosavadním životním peripetiím.