Frajeři na silnicích

„Ta ženská mi tam snad vážně vletí!“ Zatrnulo mi za volantem, když jsme na počátku Velikonoc jeli do Čelákovic doplnit poslední sváteční proviant. A taky že jo, vůbec se nerozhlídla a nasáčkovala se s bicyklem těsně přede mě.

Naštěstí jsem měl kliku, v protisměru nic nejelo, a tak jsem mohl bleskurychlým pohybem strhnout volant vlevo a vyhnout se jí. Moje Soňa na sedadle spolujezdce jen sykla překvapením a vypustila z úst výrazivo, které používá jen zcela výjimečně. Já instinktivně ťuknul na klakson v naivní představě, že inkriminovaná dáma snad pochopí, jak už to mohla mít za sebou. Za ní ještě mimo silnici se na malém kole batolilo dítě a úplně vzadu další paní, která na tu neopatrnou frajerku zuřivě gestikulovala rukama. Nejspíš jí tím chtěla říct: „Blaženo, co blbneš, ještě jsme na ten výlet ani nevyjely a už mohlo být po tobě.“ Ano, mohlo, při troše smůly by si i po střetu s autem v nepříliš velké rychlosti dokázala klidně srazit vaz.

Však taky smutné statistiky hovoří jasně, letošní Velikonoce byly na silnicích nejtragičtější za posledních osm let. Hned po svátcích toho byla plná média, to víte, špatné zprávy se šíří nejrychleji.

Copak nemůžeme být opatrní a ohleduplní vůči ostatním účastníkům silničního provozu?

Asi nemůžeme, jak mi vyprávěla kolegyně v práci hned po svátcích. Podávám bez příkras, řeknu jen, že z toho byla ještě po dvou dnech celá rozklepaná:

„Jela jsem v neděli po úzké okresce kousek nad Prahou, je tam takový asi kilometrový rovný úsek, jak kdybys ho narýsoval pravítkem, kdekdo to tam rozpálí. Pohodička, nikde nikdo, když v tom najednou proti sobě vidím šíleně rychle rostoucí tečku. Z tečky se za moment vyklubal sporťák, kalil to nejmíň stočtyřicítkou, spíš víc. Což to by bylo v pohodě, kdyby... Kdyby ten frajer nejel prostředkem, já na něj blikala dálkama, troubila, ale panáček neráčil uhnout. Vlítla jsem teda na krajnici, co to šlo, už jsem pod pravýma kolama cítila svažující se pangejt. Ještě pár cenťáků a byla bych dole, stál tam strom. Ani si nedovedeš představit, jaká jsem z toho byla vyděšená, musela jsem na chvilku zastavit a vylézt na vzduch, abych se vzpamatovala. Ten mizera byl snad vožralej nebo zfetovanej.“

Ony se tyhle velikonoční, dušičkové a já nevím ještě jaké nehody rády svádějí na sváteční řidiče. Neříkám, že ti na nich nemají svůj podíl, vždyť vytáhnout auťák z garáže párkrát do roka nikomu praxi nezajistí. Jenomže ono to není jen o nich, jak ty dvě ženy s děckem na kolech, tak i ten maník ve sporťáku nevypadali zrovna na to, že by svůj pojízdný vercajk nechávali ležet po většinu roku ladem. Hlavní problém bude zřejmě jinde, v lidech, v nás.

Ptám se tedy ještě jednou, copak nemůžeme být opatrní a ohleduplní vůči ostatním účastníkům silničního provozu?

Ale můžeme, stačí jen trochu chtít. Uvedu další příklad, ten bude z velikonočního pondělí a tentokrát si dovolím i trochu humoru pro odlehčení vážného tématu.

Zase jsme jeli s manželkou, tentokrát ne nakupovat, ale z výletu. Rovná hlavní, všude přehledno, uprostřed přerušovaná čára. Tak padesát metrů za námi auťák, v zrcátku vidím, jak ho předjíždí motorkář, určitě si to mašíroval přes kilo, však taky chlápek za volantem na něj troubí. „Ale co,“ říkám si, „nikoho jsi, chlapče, neohrozil ani neomezil, jestli tě naměřej, pokutu si zaplatíš sám.“

Panáček na mašině se blíží, chtěl by předjet i nás, ale zpomaluje, protože přerušovaná se mění v plnou a blíží se zatáčka, docela mírná. „Fajn,“ napadne mě, „udělám ti radost, vždyť mám mezi motorkáři pár kámošů.“ Silnice je široká, jedu až ke krajnici a drobet ubírám plyn, těch pár vteřin mě nic nestojí. Maník zas maličko přidává, vejde se k čáře, frnk už je přede mnou a vysouvá nohu do strany.

„Co to dělá, on se protahuje?“ Ptá se má zákonná.

„Ale kdepak,“ odpovídám s úsměvem, „to je prý jejich poděkování.“ Nakonec nás to potěšilo všechny tři, kluka na mašině vstřícné gesto od člověka za volantem, mě, že jsem mu udělal radost a Soňu ta bezeslovná řidičská komunikace mezi dvěma chlapy.

Banální příhoda, o které nemá cenu psát, říkáte si? Možná.

Nebo si myslíte, že motorkáři jsou hazardéři a dárcové orgánů? Jak kteří, tenhle na rozdíl od cyklistky z pátku a maníka ve sporťáku z neděle riskoval akorát pokutu.

Ono je totiž úplně jedno, jestli si sedíme v pohodlí za volantem, třímáme v rukou řídítka strojů na vlastní či motorový pohon nebo si to štrádujeme třeba pěšourem. Je to o nás a o tom, jestli máme rozum, abychom nezabili sebe ani ostatní. Vždyť by stačilo málo a ti lidé, kteří o Velikonocích zahynuli na našich silnicích, mohli klidně žít.

Tak šťastnou cestu, lidi, ať už se budete přepravovat kamkoli a jakkoli. A koukejte mi na sebe dávat bacha, ať příště nemusím tohle psát.