Norská lesní kočka, Turecká angora, Turecká Van, Habešská kočka, Somálská kočka, Siamská kočka a některé další jsou mými vzdálenými sestřenicemi. Jsou to zástupkyně přírodních kočičích plemen, tedy takových, která se bez přičinění člověka po dlouhé věky přizpůsobovala životu ve svém přirozeném prostředí. Liší se od sebe hustotou a délkou svých kožíšků, stavbou těla, povahou a mnohým dalším, ale jedno mají všechna přírodní plemena společné. Jsou totiž perfektně přizpůsobena k životu v takovém prostředí, ve kterém vznikla.
Vedle přírodních sestřenek mám však ještě vzdálené sestřenice další, příslušnice plemen, kterým se říká uměle vyšlechtěná. Taková plemena si vymysleli a vytvořili lidé pro svou zábavu, potěšení a také proto, aby jim kočky pomáhaly v jejich každodenních životech. S těmito plemeny je to občas trochu svízelné, a mám-li vám mňouknout svůj kočičí názor, musím se přiznat, že zdaleka ne vždy s člověčími záměry souhlasím. Což o to, například taková Mainská mývalí kočka, která již odedávna chrání lidská obydlí od dotěrných hlodavců, tak zde je to v pořádku. Ale co chudinka Peršanka? Sice roztomilé, ale natolik přešlechtěné stvoření, které má tak krátký čumáček, že často trpívá jeho záněty. U ní to člověk ve snaze po dobrém umístění svého miláčka na různých výstavách a soutěžích poněkud přehnal.
Nu a mezi těmi všemi kočkami s modrou krví stojí někde uprostřed kočka Evropská. O mně, o Damiánovi, o Lindě a o všech ostatních docela obyčejných mícách lze v řeči chovatelů s trochou nadsázky říct, že jsou to Evropské kočky „bez papírů.“
Ve psech se sice moc nevyznám, ale vím, že i oni to mnohdy nemají jednoduché. Lidé si občas jen pro svou zábavu nebo „na efekt“ pořídí psa, který je určený k práci a k celodennímu běhání v přírodě, pak ho na dlouhé hodiny nechávají zavřeného ve svém malém obydlí a za celý den mu nedopřejí ani pořádnou procházku. Nebo si vypěstovali plemena tak drobná a křehoučká, že jim jejich tělesná konstrukce ani nedovoluje žít plnohodnotným psím životem. Ale abych jen nekritizovala, většina z nás koček žije se svými lidskými sluhy ve spokojeném vzájemném spolubytí. Věřím, že pro psy platí totéž, avšak s jedinou výjimkou, těm není člověk sluhou, nýbrž pánem. To je však správné, protože pes potřebuje na rozdíl od kočky přesně znát své místo ve smečce, a běda tomu člověku, který svému psu tento potřebný řád nevytvoří. Jeho pes je pak nešťastný a chová se nevyzpytatelně.
Nicméně zpět ke kočkám. S Damiánem jsme se rozhodli, že naškrábeme pár pojednání o různých kočičích plemenech. O takových, s nimiž se jeden z nás někdy osobně setkal, o dalších, o kterých víme jen z doslechu, a možná i o těch, která nám nejsou známá a o kterých jsme se dočetli v moudrých kočičích knihách. Ale to vše až zase příště.
