Loupež za policejní asistence

„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš.

Je to asi tak deset let zpátky, Lukáš studoval, byl akorát na prahu plnoletosti a se svými rodiči obýval malý domek s podkrovím kousek vedle nás. Znal jsem ho už pěkných pár let, a ačkoli byl mezi námi značný věkový rozdíl, nějak jsme si padli do noty a on se mi občas svěřoval se svými klučičími starostmi.

Pokud pominu ono zabouchnutí dveří, tak Lukášovým největším aktuálním problémem byla jeho dívka Lenka. Tedy ne ona samotná, nýbrž přístup jeho rodičů k její osobě. „Luky, Lenka je hotová ženská, ta po tobě bude chtít dítě, ale ty musíš napřed na vysokou. Najdi si nějakou sobě rovnou,“ říkávali mu oba a snažili se ze všech sil Lukáše od Lenky odradit. Pravda, ona byla o tři roky starší než on a už dávno chodila do práce, ale ani jeden z nich to nepovažoval za překážku jejich vztahu.

Onen inkriminovaný jarní víkend odjeli Lukášovi rodiče už v pátek večer na chatu, kterou si postupně předělávali na celoroční bydlení. Synátora zanechali doma s tím, aby se pilně připravoval na maturitní zkoušku. Což on coby poslušný potomek samozřejmě činil, avšak u vědomí, že ve dvou se to lépe táhne, si pozval Lenku na tajnou návštěvu. A aby jí udělal radost, chtěl ji uvítat vlastnoručně připraveným obědem.

„Lukáši, kdybys potřeboval pomoct třeba s natíráním zahradní lavičky, tak klidně, ale otvírat zámky fakt neumím. Budeš si muset zavolat zámečníka,“ zklamal jsem svého mladého kamaráda.

„No jo, ale co to kuře než seženu zámečníka? A Lenka? A naši, až se to proflákne?“ Zabědoval Lukáš, instinktivně hrábnul do kapsy svých kraťasů pro mobil, aby zjistil, že mu tento moderní výdobytek techniky odpočívá doma na stole.

„Hm... Koukej, nemáš ty náhodou...“ pronesla zamyšleně moje manželka Soňa, kterážto zvědavě vyšla před dům ve snaze zjistit, cože tak důležitého tam řešíme. Nyní si dlaní zastínila oči proti slunku, ostřížím zrakem pohlédla šikmo přes ulici až k  domku Lukášových rodičů a tázavě protáhla: „Nemáš ty náhodou pootevřené střešní okno?“

„Jo, mám, já jsem vůl,“ provedl Lukáš důkladnou sebekritiku při pohledu stejným směrem.

„Tak honem, žebřík!“ zaplavila mě zcela nezvykle vlna duchapřítomnosti. Nicméně Lukášův skládací žebřík se ukázal být pečlivě uzamčen v garáži ve složeném stavu, a tak musel být zastoupen žebříkem naším, který byl naštěstí po ruce.

Pak už to šlo všechno ráz na ráz, Lukáš jenom tak v triku, kraťasech a domácích trepkách, v nichž prve vyběhl narychlo bez klíčů před dům s odpadky, se nyní jal hrdinně stoupat po žebříku. Poté se přesunul na šikmou střechu, sice mu to v oné domácí obuvi párkrát podklouzlo, ale ke střešnímu oknu dospěl bez úhony, naplno jej vyklopil a zamyslel se.

Podívali jsme se se Soňou na sebe a oba jsme tak nějak podvědomě čekali přehození napřed jedné nohy přes spodní okraj okna, vzápětí druhé, a pak ladný seskok do útrob domku. Nicméně Lukáš nás překvapil, byv zcela jiného názoru, nasoukal dovnitř napřed hlavu a trup, načež vystřihl parádní sklopku, za níž by se nemusel stydět ani přeborník ve skocích do vody. V závěru svého akrobatického vystoupení vztyčil nohy kolmo vzhůru, ukázkově jimi zastřihal ve vzduchu a zmizel. Pak už se jen ozvalo tlumené zlověstné zařinčení čehosi uvnitř a k našim nohám se s jistou dávkou nostalgie snesla jedna z Lukášových trepek, která mu spadla z nohy při tom střihání.

„Jménem zákona vás oba zatýkám a toho lupiče uvnitř taky! Proboha, co to tady vyvádíte?“ První věta zněla výhrůžně, druhá pak zvědavě s lehce pobaveným tónem. Obě vyřkl Jarda, takto příslušník obecní policie, který byl právě ve službě a vykonával kontrolní pochůzku, respektive pojížďku po vsi. A jak už to na vesnicích občas bývá, Jarda byl nejen ostražitým ramenem zákona, ale též naším kamarádem, kterýžto dorazil akorát tak, že viděl žebřík, otevřené střešní okno a Lukášovo závěrečné zastřihání nohama.

„Ukaž, dobrý? Dovol, prosím tě!“ Chlapi, máte doma ženskou? Jestli ne, tak si honem nějakou najděte, neb ona vám nejen prozáří život svou přítomností, ale též zjednoduší svou praktičností. První větou moje Soňa zhodnotila čerstvou Lukášovu bouli na hlavě, jakmile se vynořil ze dveří a při druhé ho lehce odstrčila stranou, aby zkontrolovala stav kuřete v troubě. Kuře přežilo, na poslední chvíli se dočkalo podlití a boule byla následně zchlazena utěrkou, namočenou ve studené vodě.

„Pane Malý, viďte, že to nebude nikam hlásit?“ Strachoval se Lukáš před Jardou poté, co si místní ochránce zákona nechal dopodrobna vylíčit, co se vlastně stalo.

„Jasně, že to Jarda nikam nenabonzuje,“ zahrál jsem si na haura a poklepal rameno zákona po rameni. Inu uznejte sami, bydlení na vsi má své nesporné výhody, v anonymním velkoměstě bych si něco tak opovážlivého rozhodně netroufnul.

„Ještě si to rozmyslím,“ protáhnul Jarda úředně. Musel si nás trochu vychutnat, když už se, byv aktuálně ve službě, nemohl celé příhodě od plic zasmát. Načež přijal příchozí hovor, zvážněl, přerušil hovor a prohlásil, že jede na druhý konec vesnice sundávat jedné spořádané občance malé kotě z vysokého stromu. Odfrčel a ani nepotřeboval náš žebřík, zřejmě měl někde nějaký služební policejní.

Sotva jsme se s Lukášem rozloučili, zpoza rohu ulice vyplula Lenka, pyšně kráčejíc z autobusové zastávky. Ti dva si dali pusu na přivítanou, a pak zmizeli v útrobách domku Lukášových rodičů. Toho víkendu jsem už Lukáše neviděl, takže nevím, jak Lence chutnal jeho oběd, jestli mu opečovávala čerstvě utrženou bouli, ani nakolik se s ním učila na maturitní zkoušku.

Navzdory obavám svých rodičů Lukáš nedlouho po onom víkendu zdárně odmaturoval a z biologie měl dokonce jedničku. Prý dostal otázku „lidské tělo.“

***

Dnes po deseti létech se s již dávno dospělým Lukášem stále kamarádím, mají s Lenkou dvě roztomilá mrňata. Občas ho popíchnu otázkou, jestli nepotřebuje otevřít zabouchnuté dveře nebo půjčit žebřík. „Kuš, Honzo,“ žďuchne do mě zvesela, „nech toho nebo se mi Lenka zas bude smát.“