Kus poctivého žvance

Jakkoli si na naše firemní stravovací zařízení v zásadě nemůžu stěžovat, musím zcela otevřeně prohlásit, že vykazuje jednu zásadní chybu. Prakticky po celý rok je místem, kde se člověk nejen příjemně nadlábne,

pokecá s kolegy, potěší oči pohledem na sličné kolegyně, zažertuje s kuchařkami a dá si oraz od celodenního vysedávání u počítače.

Pravda, občas se stane, že autory jídelního lístku osvítí duch svatý, a to se pak začnou dít věci, to vám teda řeknu. Nevím, možná nabydou dojmu, že mají za povinnost postarat se o zdraví zaměstnanců, a zčistajasna vyhlásí akci „fit týden.“ To se potom jinak celkem normální jídelníček změní na samé pokrmy typu pomalu napařovaný kuskus s odlehčeným bulgurem, nekuře (zřejmě jakási sója, neriskoval jsem to) s letním bramborovým salátem, a podobně.

No dobře, dobře, už vás slyším, jak namítáte, že taková jídla jsou zdravá a moderní, a po jejich požívání začne vaše domácí váha zakrátko chrochtat blahem. Ale zkuste si to představit. Vžijte se do role normálního českého strávníka, který mezi těmito lahůdkami zoufale hledá nějaké obyčejné jídlo a klidně by se spokojil třeba i s holým bramborákem bez zelí a uzeného. Hledá zoufale a marně. Nenachází nic, čím by uspokojil svůj protestující žaludek a nezbývá mu, než kličkovat mezi sekanou z černé čočky a salátem Coleslaw. Po víkendu se začne těšit, že se vše navrátí do normálu, aby se při prvním pohledu na jídelníček zhrozil a propadl beznaději při zjištění, že onen fit týden byl prodloužen o dalších čtrnáct dní.

Nicméně dlužno přiznat, že tato zoufalá situace nastala jen jednou, možná dvakrát. Pak už byli oni osvícení vymýšleči jídelních lístků donuceni maličko ustoupit protestům strávníků a mezi svá veskrze progresivní jídla zařadit každý den aspoň jednu českou klasiku, například prejt s bramborami a se zelím.

Což o to, fit týdny vylepšené jmenovanou únikovkou, by člověk ještě jakž tak skousnul, ale co považuji za zásadní prohřešek, jsou odstávky. Jedna letní, které se moje dovolená bojí jako čert kříže, takže se s ní prakticky nikdy nepotká, a druhá zimní mezisvátková, která probíhá zrovna teď. Dveře jídelny se neprodyšně uzavřou, takže připomínají nedobytný trezor a my vyhladovělí zaměstnanci jsme nahraní.

Slovo nahraní není nikterak nadsazené, nemyslete si. Pokud tvrdíte, že přeháním, zkuste si představit, že sháníte v pražském centru normální jídlo za přijatelnou cenu, na které nemusíte čekat půlku pracovní doby. Nevěříte? Dám vám na výběr.

a) Předražená bageta z nejbližší trafiky, která svou chutí připomíná recyklovaný papír.

b) Fast food - netřeba blíže specifikovat.

c) Hotovka v jedné z přilehlých hospod - řešení snad přijatelné za cenu půldenní gáže a leckdy i půldne dovolené. No dobrá, trochu jsem to nadnesl, leč v hospodě nerad vysedávám v pracovní době, ale až potom. A už vůbec ne tam, kde mají nastavené i ceny meníček pro prachaté cizince.

d) až za z) si doplňte podle vlastní fantazie nebo zkušeností.

Nicméně jakožto Pražák nejen jménem, ale i místem zaměstnání si občas dokážu najít cestičku, jak z téhle šlamastiky vybřednout. Ještě před pár léty býval na Masarykově nádraží klasický český bufáč, jak ho člověk znal z dávných let. Za rozumnou cenu se tam hladovec mohl oblažit třeba držkovkou, řízkem s vlašákem, smaženými žampiony a podobnou veskrze lákavou krmí. Jenomže co si myslíte, že se stalo jako první, když začali Masaryčku rekonstruovat. Ano, hádáte správně, tohohle stravovacího dinosaura zrušili a nahradili ho moderní provozovnou nadnárodního řetězce, nabízejícího odvar z fuseklí, kterému říkají káva a k němu zákusky, chutnající po umělé hmotě. Nebudu ten řetězec jmenovat, ne z důvodu, že se to tady nesmí, ale protože by to byla ztráta času.

Jo, a abych nezapomněl, v dobách ještě dřívějších existovalo něco, čemu se říkalo pražskej vošklivák. Pamatujete? Byla to úplně obyčejná špekovatá uzenka s kouskem chleba a kydancem hořčice, občas lehce na okrajích očernalá od opékání. Vyskytovala se nejčastěji na Václaváku a v jeho okolí, servírovala se do ruky na malém papírovém tácku, pálila do prstů, při prvním kousnutí vás ohodila tukem, ale chutnala skvěle a já bych dal nevím co za to, kdybych si ji mohl koupit. Tato skvostná krmě pochopitelně dávno zanikla a předražené klobásy z moderních stánků, které se ji snaží napodobit, jí nedosahují ani ke kotníkům.

Takže zbývá posledních pár ostrůvků, kde se člověk může v no go zóně pražského centra jakž takž najíst. Jedním z nich je například masna v Jindřišské ulici, taky ji nebudu jmenovat, přestože ta by si to možná zasloužila. I když už i tam si hladový strávník musí dát pozor, ne vše je takové, jak by si člověk představoval. Při minulé odstávce naší jídelny jsem si tam neprozřetelně koupil vepřový bůček a byl jsem zklamaný. Odnesl jsem si ho do práce, těšil se, jak se zakousnu do šťavnatého masíčka, ale místo toho jsem si málem vylámal zuby. Holt ho tam asi vysušovali celé dopoledne.

Včera v poledne jsem tam tedy vstupoval se smíšenými pocity napůl v obavách o zbytek svého chrupu a napůl v naději v alespoň trochu chutiplné uspokojení žaludku. Ano, přiznám se bez mučení, že jsem byl nervózní. Moje nervozita stoupala s ubíhajícími minutami, v nichž zákaznice přede mnou východním přízvukem dlouze lamentovala jako Trautenberk, když šunka jí přišla málo šunkovatá a uherák málo uherský.

Skládám zde veřejnou poklonu mladé plnoštíhlé prodavačce, která dokázala po odchodu té náročné dámy vyloudit úsměv. Nicméně její postava a její výraz ve tváři mi dával tušit, že tentokrát pořídím dobře. A víte proč? Protože každá kuchařka a každá prodavačka, která připravuje pokrmy ke konzumaci, by měla být aspoň trochu při těle a usmívat se, dávat tak najevo strávníkům, že její řemeslo ji baví. A taky že jo, tahle milá ženská mi prodala sekanou, po které jsem se olizoval tak, že jsem si málem naprskal do klávesnice.

Já vím, že teď to vyzní trestuhodně povrchně a budete mě mít za přízemní individuum. Ale do Nového roku vám kromě tolik potřebného zdraví a štěstí přeju ještě i něco navíc. Pořádný kus snad trochu nezdravého a nemoderního, ale vždy poctivého českého nebo moravského bezkonkurenčně chutného žvance.