Kluk s prakem

S chutí lovím drobný potvory, který běhaj po zemi, zbavuju náš domek a zahradu protivnejch hlodavců. Ale co lítá ve vzduchu, to mám od našeho dvounohýho záchranáře zakazaný, a protože chci mít klid, tak tohle pravidlo dodržuju.  

Proto jsem měl zezačátku problém se zvířetem, který se jednoho krásnýho dne objevilo na našem pozemku. Bylo celý černý, mělo velkej chlupatej ocas, chvílema poletovalo mezi stromama z větve na větev, pak slezlo dolů a běhalo po zemi. Nevěděl jsem, co to je, až mi můj kámoš jezevčík Ferda prozradil, že je to veverčák. „Můžu si ho teda chytit k svačince nebo nemůžu, když jednou lítá a podruhý běhá?“ Ptal jsem se sám sebe, pak jsem nad tím mávnul packou a řekl si, že to teda zkusím.

Jenže ouha, ten rošťák se nedal a navíc si ze mě začal dělat srandu. Vykouknul na mě zpoza stromu, já po něm vystartoval, on počkal, až budu kousek od něj a pak rychlostí blesku vyšplhal nahoru. Já za ním v jeho patách, už jsem ho málem čapnul zubama za ten jeho chlupatej ocas, jenomže on najednou uhnul na větev, popoběhnul, odrazil se a frrr, přeletěl na sousední strom. Já teda dolů a vedle nahoru, on na mě tuhle svou fintu párkrát zopakoval, až mě to přestalo bavit a skončil jsem na zemi sotva popadaje dech. Veverčák popoběhl na větev nade mě, začal se mi pošklebovat a hodil mi na hlavu skořápku z oříšku.

No, nevykašlali byste se na to? Já to teda vzdal, aspoň jsem nemusel řešit dilema, jestli ho smím sežrat nebo nesmím, on to nějak poznal a přestal mě provokovat. Přivlastnil si všechny zahrady v celý řadě sousedních domků až k parku, ale u nás si udělal pelech v dutině starýho dubu a do něj se nastěhoval. Uzavřeli jsme mezi sebou tichý příměří, a pak přišel Ferda s nápadem, že ho nějak pojmenujeme. Začali jsme mu říkat Vavřinec, čímž už byl veverčák v naprostým bezpečí, protože sežrat někoho, kdo má jméno, je přece nesmysl. Nebo není?

Teď z úplně jinýho konce. Zhruba ve stejnou dobu se v naší čtvrti objevilo něco mezi dvounožčím mládětem a dospělým jedincem. Srandovně tomu přeskakoval hlas a bylo to nějaký divný. Teda byl to sameček, s Ferdou jsme ho tipnuli tak na čtrnáct člověčích roků, občas chodil se svou mámou, jindy sám. Když šel s ní, tak byl jak beránek, nikomu nebyl nebezpečnej a mámu poslouchal na slovo, jakoby se jí bál. Když říkal něco, co jí nebylo vhod, stačilo, aby se na něj podívala, hned zmlknul a sklopil hlavu.

Horší to bylo, když se ten kluk objevil sám. To s sebou nosil takovou divnou dřevěnou vidličku, který se říká prak, kapsy měl plný malejch kamenů, střílel s tím po všem možným, co mu přišlo do cesty a byl v tom setsakramentsky dobrej. Napřed jsem si myslel, že mu ta jeho máma nedává pořádně najíst a že teda loví, aby neměl hlad. Ale nebyla to pravda, o tom jsem se přesvědčil hnedka, když sestřelil na zem prvního vrabčáka. Čekal jsem, že k němu poběží a sní ho, ale on ne, jakmile ten pták spadnul na zem, tak se kluk otočil a hned se rozhlížel po dalším živým terči. Zblejsknul mě, rychle vystřelil, já naštěstí stačil ucuknout za strom a jen jsem zaslechnul, jak mi ten šutr z jeho praku zasvištěl kolem hlavy. Pak jsem to říkal Ferdovi, oba jsme kroutili hlavama nad tím, proč někdo jen tak zbůhdarma zabíjí a shodli se, že si na toho mizeru budeme muset dávat pozor.

No chápete to? Já ač jsem starej drsnej kocour, kterýho život připravil o půlku ocasu, tak ty hlodavce lovím jen proto, že mám chuť na něco dobrýho. No dobrá nebo taky protože vím, že by nám škodili na zahrádce, neřku-li doma ve sklepě. Ještě bych byl tak schopnej někoho zakousnout v sebeobraně, kdyby mi šlo o kejhák, ale s Ferdou jsme se shodli na tom, že ten kluk není normální a musí bejt nějakej pošahanej. Navíc už i našemu dvounohýmu záchranáři začalo bejt podezřelý, že se v parku nebo i před domkama najednou začalo objevovat nějak moc mrtvejch nebo zraněnejch ptáků a dokonce i pár čtyřnožců. Tak se nás ptal, jestli nevíme, čím to je. My se mu to snažili vysvětlit, ale nešlo to, jak je náš dvounožec dobrej ve všem ostatním, tak na cizí jazyky je tvrdej a nepochopil ani moje mňoukání a dokonce ani Ferdovo štěkání.

Celej tenhle problém vygradoval jednoho větrnýho dopoledne. Náš dvounožec se vrátil z noční šichty, byl utahanej jako pokaždý, nandal nám do misek a zalezl do svýho pelechu. V takovejch případech s Ferdou víme, že ho nesmíme rušit, tak jsme po snídani vylezli sklápěcíma dvířkama ven, jakože se trochu provětráme. Já si vyskočil na svůj oblíbenej sloupek u vrátek, abych mohl pozorovat, co se kde šustne, Ferda si sednul pod ten dub a pozoroval Vavřince, kterej zrovna vylezl ze svýho pelechu a začal se pucovat.

Najednou vidím, jak se k našim vrátkům blíží ten kluk s prakem, tak radši vyskočím na nejbližší strom, aby mě neviděl, a houknu na Ferdu, ať si dá pozor. Kluk si nás s Ferdou nevšimnul, zato zpozoroval Vavřince na tom dubu a chystal se po něm vystřelit. Asi mu to přišlo moc daleko, tak vzal za kliku naší branky a normálně vlezl drze dovnitř, protože ji záchranář zapomněl zamknout. Tiše popošel pár kroků, vytáhnul z kapsy kámen, zamířil prakem a bez nejmenších skrupulí sestřelil Vavřince na zem.

Tohle teda bylo moc. Na mě i na Ferdu. Já vím, zezačátku jsem taky chtěl Vavřince dostat, ale jak jsme pak uzavřeli to naše tichý příměří a jak jsme ho dokonce s Ferdou pojmenovali, tak se z něj vlastně stal náš kámoš. A kámoš kámoše musí bránit, to si pište, jestli to teda nevíte.

No nic, v tu ránu, jak sestřelenej Vavřinec spadnul na zem, Ferda se naštval a po tom klukovi vystartoval. Ten couvnul pod můj strom, chtěl po Ferdovi vystřelit, ale já byl rychlejší, skočil jsem mu na hlavu, pak na ruku a ten prak mu srazil na zem. Toho Ferda využil, běžel až k němu a začal mu řvát do ksichtu ze všech sil dobře rostlýho jezevčíka. V ten moment se ukázalo, jakej je ten mladej dvounohej zabiják vlastně posera. Zblednul jako křída, couval až do kouta zahrady, tam narazil na plot, když zjistil, že už nemá kam couvat dál, tak se před tím ne zas až tak velkým rozzuřeným jezevčíkem prostě podělal do gatí.

Jenomže to už ten kravál probudil i našeho dvounožce a ten vylezl na zahradu. Napřed uviděl mě, jak se snažím umejt natlučenou hlavu vevrčákovi, kterej se pomalu vzpamatovává z toho, jak ho líznul šutr z praku, srazil na zem a na chvilku omráčil. Pak se záchranář podíval do kouta zahrady, uviděl Ferdu, jak doráží na toho mizeru, a nakonec si všimnul praku, kterej se válel někde uprostřed.

Dvounožcovi zřejmě rázem došlo, která bije a docvaknul mu původ těch mrtvejch a zraněnejch zvířat z poslední doby. Napřed zbrunátněl a zaťal pěsti. Za pár vteřin se uklidnil a pomaloučkým krokem se vydal k těm dvěma u plotu. „Pomóc, pomóc, udělejte něco, prosím vás,“ křičel ten kluk. „Haf, haf, haf, já tě na místě roztrhám,“ řval mu Ferda do ksichtu. Záchranář se zastavil, chvilku mu cukalo v koutcích a pak docela tiše promluvil. Napřed k Ferdovi: „K noze.“ Ferda ztichnul na první dobrou, posadil se a zatvářil tak pyšně, jakoby právě přepral vlkodava.

Pak se záchranář otočil na toho kluka a pronesl snad ještě tišším hlasem, že jsem ho sotva slyšel: „Zmiz odsud, jestli ještě jednou, tak...“ Náš dvounožec nechal úmyslně větu nedokončenou, takže kluk nevěděl ani co stačí k tomu, aby bylo ono ještě jednou, ani co s ním záchranář udělá, pokud to ještě jednou nastane. Nezmohl se ani na slovo, v předklonu vycouval až k brance, teprve tam se otočil, ukázal nám hnědej flek na zadku a zmizel jako žíznivá čára.

Pak jsme se všichni tři sešli pod Vavřincovým stromem, dvounožec si sednul do trávy a my s Ferdou před něj. „Jó kluci, udělali jste, co se dalo a zmákli jste to dobře. Garantuju vám, že se se tady mladej parchant už neobjeví, jenomže to moc nestačí. Těm, co ublížil, je to houby platný a navíc je možný, že časem začne někde jinde dělat něco daleko horšího.“

„Cvrnk.“ Dvounožec se podrbal na hlavě, vylovil z vlasů půlku skořápky a podíval se nahoru do větví našeho starýho vykotlanýho dubu. Zahlídnul jen mizející špičku Vavřincova huňatýho ocasu, usmál se, zakroutil hlavou a vrátil se do domu, aby se teda konečně vyspal po noční šichtě.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Tak kdo tady vlastně poroučí?