Karmické vazby

Nad pojmem „karma“ coby souborem pozitivních a negativních dědictví a vazeb, které si duše přináší z předchozích vtělení, někteří lidé jen mávnou rukou. Pod tímto slovem si představují pouze průtokový ohřívač a případně ještě hodnocení článků v různých blozích. Mají svůj názor, který respektuji, možná mají i pravdu. Jen věřím, že ona duševní karma skutečně existuje, některé pohledy z této oblasti jsou mi bližší, jiné vzdálenější a v tomto článku jich pár nabízím k zamyšlení. Není to nic nadpřirozeného, jde o nedílnou součást přírody, problém je jen v tom, že my tuto oblast nedokážeme vnímat ani svými smysly, ani nejmodernějšími měřicími přístroji.

Aby se duše mohla posunout někam dál a narodit se na světě, který už není založený na neustálém soupeření a požírání jedněch druhými, musí se mimo jiné zbavit svých negativních vlastností a vzájemných zátěží s jinými dušemi.

Uvedu příklad z vlastního života. Člověk, který mi byl příbuzensky blízký, provedl jednomu z mých nejbližších něco opravdu nehezkého a brzy nato zemřel. Nedokázal jsem mu za jeho života odpustit, bylo to příliš čerstvé. Jsem přesvědčený o tom, že je třeba, abych mu odpustil, než se sám odeberu „na druhý břeh.“ Pokud se mi to nepodaří, budeme se muset zde na zemi znovu potkat a celou tu záležitost nějakým způsobem zdárně „dořešit“ v dobrém. Nebudeme si sice pamatovat, oč konkrétního šlo, ale budeme zřejmě postaveni do nějaké podobné situace. Není to o tom, že by nám „tam nahoře“ někdo hromovým hlasem spílal „mazejte zpátky a dejte si to do pořádku.“ Je to o tom, že k nutnosti tohoto kroku dospějeme sami a dáme si jej za úkol. A tak se snažím odpustit, myslím, že už se mi to téměř podařilo, ale občas se stane, že červíček v mysli přece jen po mnoha létech trochu zahlodá.

Říká se, že duše se více či méně pravidelně střídavě vtěluje do muže a do ženy. Pokud má duše za sebou několik ženských vtělení a pak je najednou mužem, není na tuto roli zvyklá a muž má určité ženské prvky. Je jemnější, víc chápe ženské myšlení a podobně. Funguje to prý i obráceně. Přitom se duše do pozemského těla neodívá celá, část jí zůstává mimo tento svět. Některé názory považují strážné anděly právě za tu nevtělenou část našeho já.

Je možné, aby se duše vtělila někdy do člověka a jindy do zvířete? Je to sice možná trochu troufalá myšlenka, ale nedokážu ji odmítnout, opět uvedu příklad ze života.

Na jaře roku 1997 zemřel člověk, který měl velice blízko ke mně a k mé manželce. Na sklonku svého života se po ztrátě partnera na nás fixoval a zároveň téměř přišel o zrak. Na jaře roku 1999 se narodila naše současná kočka Linda, když k nám coby odrostlé kotě přišla, okamžitě si přivlastnila moji manželku a záhy nato i mě. Před třemi léty zemřel její celoživotní „partner“ kocour Damián. Sice spolu občas soupeřili o teritorium, ale byli na sebe zvyklí, zvlášť později nedal jeden bez druhého ani ránu. Po Damiánově odchodu je Linda výrazně fixovaná na nás dva a navíc už téměř neslyší. Fixace na „náhradní“ bytost a ztráta jednoho smyslu ve stáří. Nemohla se část duše toho člověka vtělit do Lindy, aby nám byla nablízku? Těžko říct. Posláním toho člověka v průběhu aktivního života bylo pomáhat druhým. Ta kočka nikdy v životě nezabila žádnou kořist.

Co říci závěrem? Pro někoho to celé může být snůška nesmyslů, jiného to může vést k zamyšlení, s některými názory a pohledy bude souhlasit, s jinými nikoli. Není to dogma, které bych se snažil komukoli vnucovat, jen podnět k úvahám o životě zde na zemi a snad i tam někde dál.