Jedině nepřítel mého nepřítele může být mým přítelem

Představte si klasický trojúhelník. Ne, neděste se, nechystám se vás zkoušet z geometrie, mám na mysli pomyslný trojúhelník vztahový. Jeho tři aktéři až donedávna fungovali v pohodě a neměli mezi sebou žádné spory.

Na prvním vrcholu tohoto trojúhelníku si lebedí pan Josef. Lebedí je to správné slovo, protože ač dávno rozvedený se ženou, která už nežije a disponující pouze skromným majetkem průměrného důchodce, je spokojený. Přebývá v bytě, který mu neříká pane, vlastní automobil, jehož nejlepší léta už dávno minula a za městem má pronajatou zeleninovou zahrádku tak maličkou, že se na ní sotva otočí. Nicméně má své blízké, které má rád, takto dvě osoby ženského pohlaví a zároveň zbývající vrcholy našeho trojúhelníku.

Druhým vrcholem je maceška Jiřinka. Ale kdepak, žádná kytka jiřina, však taky ona dáma by navzdory svému věku zastínila svou lepostí kdejakou krásnou květinu. Maceška se jí říká proto, že je nesezdanou dlouholetou přítelkyní pana Josefa a s láskou téměř mateřskou přistupuje k jeho dceři Evě.

Teď vám položím kontrolní otázku, komupak si myslíte, že náleží třetí vrchol? Ano, hádáte správně, paní Evě, fakticky vlastní dceři pana Josefa, a sice nefakticky, ale lidsky téměř vlastní dceři macešky Jiřinky. Tato osoba s Josefem a Jiřinkou nebydlí, neb je už dávno dospělá, už ani nevím, kolikrát rozvedená o od boha, vlastně co to plácám, od jednoho z exmanželů obdařená pubertálním synem. A taky je pěkně trhlá, však uvidíte.

A jak do toho zapadám já vypravěčka Helena? Jednoduše, protože se se všemi třemi už strašně dlouho kamarádím. Pamatuju si dokonce na Evinu rodičku a mám-li být upřímná, maceška se k ní chová líp než kdysi ona. Dovedete si to vůbec představit? Že nevlastní matka je k dceři milejší, hodnější, vstřícnější a já nevím co ještější než vlastní maminka? Nu, možná vás podceňuju a představit si to dovedete, taky jste už určitě zažili leccos.

K Josefovi a Jiřince chodím na návštěvu do bytu, který jim nepatří, jindy se staví oni u nás, někdy společně někam vyrazíme, neb je nám spolu dobře a máme celkem podobné zájmy. Poněkud jinak je to s Evou, jak už jsem řekla, je pěkně trhlá. Chlapa si neudrží, pokaždé ťuťuťu, ňuňuňu, básní o něm, jakoby to byl nějaký král, ale než si podá ruku měsíc s měsícem, tak na něj nadává a zavrhne ho. Synátorovi dovolí všechno, ani ho nedokáže srovnat, když s ním přijdou k nám na návštěvu, on napřed sežere všechny chlebíčky, aby se pak rozvalil na gauč i s botama. To ho musím okřiknout sama a připadám si u toho trapně. Ale přes to všechno se s Evou kamarádím, chodíme spolu do bazénu, občas porazíme lahvinku vína, ona se rozpovídá a já pro ni zafunguju jako vrba. Jindy jí s něčím pomůžu, když se na mě obrátí. Řeknu vám, její zkazky by vyšly pomalu na román, ale o tom snad radši někdy jindy.

***

Tak takhle, jak jsem to popsala, fungoval náš vztahový trojúhelník až donedávna a já byla, když už jsme u té geometrie, něco jako mimo ležící bod. Taková pozorovatelka, která to celé viděla s určitým nadhledem (tedy pokud blondýny dokážou mít nadhled). Pak zasáhl osud, a jako kdyby gumou jeden z vrcholů nekompromisně vymazal, poslal pana Josefa na onen svět. Chudák Pepa, měla jsem ho ráda, byl to fajn chlapík, ještě mu nebylo ani sedmdesát, takhle brzy umřít si rozhodně nezasloužil. Ale naštěstí byla jeho nemoc hodně rychlá a on nemusel dlouho trpět.

Pro macešku Jiřinku a dceru Evu to byl samozřejmě obrovský otřes, o to větší, že Josefův odchod byl tak náhlý a nečekaný. Holky mě poprosily, abych jim pomohla se zařizováním všeho potřebného, vystrojily jsme mu sice skromný, ale důstojný funus. Brečely jsme jak tři želvy. Na samém konci obřadu vystřihl Evin synátor parádní faux pas, když po doznění hudby nahlas zatleskal. Nemyslím, že by to udělal naschvál, aby znevážil sílu okamžiku, spíš je fakt nablblej, promiňte mi ten výraz. Každopádně jsem to byla já, kdo mu vystřihl pohlavek jak malému klukovi, pak jsem si ho venku vzala stranou a pokusila se mu vysvětlit, proč se na pohřbech netleská. Co myslíte, pochopil to? Já fakt nevím.

Ale to bylo spíš jen tak na okraj, každopádně po pohřbu jsem se snažila být holkám nablízku tělem i duší, abych je trochu podpořila. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že Josef, ač toho moc nevlastnil, sepsal poslední vůli. Byl mužem vpravdě spravedlivým, své úspory, jež se ukázaly čítat zhruba osmdesáti tisíc kaček českých, rozdělil mezi své dámy napůl, hrubě ojetý vůz přiřkl dceři a pár dalších drobností denní potřeby odkázal macešce. Evě se to vůbec nelíbilo, představovala si, že jako dcera a navíc samoživitelka dostane ten finanční obnos celý a dokonce se snažila přimět Jiřinu, aby se svého podílu vzdala v její prospěch. Jiřina jí nevyhověla a já zůstala nestranná. Odmítla jsem Evu podpořit, nechtěla jsem se do toho plést a navíc mi bylo jasné, že po Josefově smrti budou ty peníze potřebovat obě.

***

„Ty, Jiřko, nevíš, co je s Evou? Už několik dní se jí nemůžu dovolat, nebere mi telefon a nevidím ji ani fejsbůku, přestože tam byla vždycky pečená vařená. Nestalo se jí něco, proboha?“ Zeptala jsem se po telefonu za nějaký čas macešky, když mi Evka zničehonic zmizela z očí, jakoby se po ní slehla zem.

„Vím, Helčo, vím, skoč ke mně na kafe, já ti to vysvětlím,“ dočkala jsem se neurčité odpovědi. Maceščin posmutnělý tón hlasu mě zarazil, rozhodně mi nedodal optimizmu, spíš jsem se začala bát, jestli se Evě nepřihodilo něco zlého.

A taky že se přihodilo, jak mi Jiřina za pár chvil sdělila u kafe. Evu postihl náhlý a prudký záchvat závisti, který byl navíc provázen výraznými symptomy nenávisti. „Víš, Helenko,“ vysvětlila mi maceška smutným hlasem, „Eva ti nemůže odpustit, že ses ohledně těch peněz nepostavila na její stranu a že se se mnou dál kamarádíš. Mě kvůli tomu začala nenávidět, mrzí mě to, ani nevíš jak, ale nohu za krk si kvůli tomu nedám. Na síti si tě zřejmě stejně jako mě vyhodila z přátel, proto už její aktivity nevidíš. Říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ona to zřejmě bere doslova a přestala se s tebou kamarádit, protože jsi mě taky nezavrhla...“ Jiřina na konci věty neklesla hlasem, nechala ji viset ve vzduchu, jakoby čekala, co jí na to řeknu, jak se zachovám.

Zamrzelo mě to, ne že ne. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli macešce, tohle si od své téměř vlastní dcery rozhodně nezasloužila. Jenomže Evku znám jak svoje boty, a tak jsem Jiřinu zlehka pohladila po hřbetě ruky a prohlásila: „Neboj, má milá, však ona přileze, až bude zas něco potřebovat, vždyť víš. Do vánoc ji máme zpátky, uvidíš. Nevykašleme se na ni, viď?“

„Asi máš pravdu,“ zamyslela se maceška. Potom se usmála: „Jasně, že se na ni nevykašleme, vždyť jsme dvě kurážné holky nad věcí. A když říkáš vánoce, pojď, dáme si k tomu kafi vaječňák. Blíží se advent, včera jsem ho udělala na počest Jozífka, však sama víš, jak ho míval rád.“

Cestou od macešky Jiřinky jsem se stavila na náměstí. Ochladilo se, začalo sněžit, zastavila jsem se u jednoho ze stánků, usrkávala horký čaj, zahřívala si ruce o kelímek a pozorovala okolí. V tom jsem ji zahlédla. Evu. Pelášila kousek ode mě zachumlaná v zimní bundě a v rukou nesla nějaký objemný balík, možná vánoční dárek pro svého synátora. Nevšimla si mě, za moment zmizela v davu. Přiměla mě k zamyšlení. Z mého pomyslného trojúhelníku zmizel jeden vrchol, zbyly jen dva. První představuje ženu upřímnou a vstřícnou, druhý poněkud trhlou, trochu ješitnou, ale v jádru hodnou. Možná jsem hloupá, ale chci zůstat nablízku oběma. I Evě. Vždyť jsme jen lidé a měli bychom držet spolu.