Jak se Maruška nechtěla nechat přemluvit

„Honzo, byl by sis ochotnej obarvit svoje šediny na tmavohnědo tak, jak jsi míval vlasy dřív?“ Maruška si zamíchala svou tureckou kávu, vzdáleně připomínající někdejší barvu mých kadeří a vyčkávala, co jí na to řeknu.  

Ukousnul jsem si ždibec větrníku a snažil se získat čas. Tuhle krásnou plnoštíhlou zralou blondýnu už znám dost dlouho na to, abych tušil, že se jí něco dotklo a ona teď na mě zkouší, jak s tím naložit.

„Maruško, však dobře víš, že pro tebe bych udělal skoro všechno, ale zrovna tohle ne,“ rozhodl jsem se pro otevřenou hru.

„Ani kdyby si to přála tvoje Soňa?“ Uchýlila se Maruška ke lsti. Ale nedostala mě, protože o své manželce jsem si naprosto jistý, že by ji taková ptákovina ani nenapadla. A tak jsem mohl blufovat: „Ani pro Soňu.“

„Aha. Myslela jsem si to a nakonec jsem ráda, že to tak vidíš,“ couvla Maruška s koněm v naší slovní šachové partii, aby vzápětí zaútočila věží: „Ale stejně, můžeš mi říct, proč bys jí v tom nevyhověl?“

Teď jsem měl dvě možnosti, buď zabetonovat obranu hradbou z pěšáků nebo postoupit dopředu střelcem. Vzhledem ke svému znamení ve zvěrokruhu jsem zvolil to druhé a udělal tah přes půlku šachovnice: „Víš, Maruško, co mimo spousty jiných věcí obdivuji na vás ženách? Moc se mi líbí, jak vkusně dokážete nakládat s barvou svých vlasů a s celým účesem nejen proto, abyste se líbily, ale hlavně, aby vám to dodávalo sebevědomí. Jestli mi nevěříš, podívej se do té lesklé skleněné věci, kterou máš určitě v kabelce a přesvědč se na vlastní oči.“

„Díky za kompliment, ale...“ pokusila se Maruška přerušit mou hru, ale já se nedal a posunul svého střelce ještě dál: „...Ale ty jsi dáma a já ne. My chlapi to máme většinou jinak a pominu-li mediální hvězdy, mlaďase nebo různé sorty metrosexuálů, barvit si vlasy by nám připadalo, že ze sebe chceme dělat něco, čím nejsme. Podívej se třeba na mě,“ podvědomě jsem si rukou prohrábl své rozcuchané prořídlé šediny, „obarvit si tohle na tmavo, připadal bych si jak sňatkovej podvodník ze začátku minulýho století. A vůbec, proč se mě na to ptáš, udělal ti někdo něco?“

Maruška chvilku váhala, zamyšleně si pochutnávala na svém větrníku a pak se elegantním tahem královnou rozhodla zakončit celou tu šachovou partii přímým útokem na mého krále: „Jo, udělal, Honzo. Hádej kdo, můžeš jednou!“

„Vzdávám se,“ odpověděl jsem celkem zbytečně, protože jsem tak jako tak dostal mat. Ale s tím matem jsem získal i možnost dozvědět se, co Marušku vlastně trápí.

„Franta si vymyslel,“ pustila se do toho moje kamarádka teď už bez zbytečných šachů, „že prej by se mu líbilo, kdybych se nechala ostříhat na ježka a hodila si na hlavu takovej ten šedivej přeliv, kterej je dneska moderní. Přestav si to, Honzo, ale já... já...“

Vím dobře, že skákat dámám do řeči se nesluší, ale tady nebylo zbytí. V podstatě nic proti téhle vlasové variantě nemám a na některých ženách se mi snad i líbí. Jenomže představa Marušky s šedivým ježkem na hlavě mi přišla nemyslitelná a bylo mi jasné, že i ona dobře ví, jak by jí takový účes přidal na pohled několik let. A tak jsem jí skočil do řeči: „Maruško a co ty, seš si jistá, že by ses v tom cítila dobře?“

„Ne, vůbec ne, já jsem na ty svoje polodlouhý blond zvyklá a nikdy mě nenapadlo, že bych měla vypadat jinak. No, řekni sám, líbila bych se ti tak?“

A bylo. A já najednou nevěděl, co jí na to mám říct. Přece jí nemůžu prozradit, že vůbec existuje nějaká možnost, aby se mi nelíbila. Ale čert to vem, účel světí prostředky, teď musím s pravdou ven, a jestli se ta holka urazí, budu si za to moct sám: „Maruško, promiň, ale nelíbila. Ty jsi pro mě přesně taková, jaká jsi, a kdybys měla tohle na hlavě, už bys to nebyla ty.“ Až jsem se vylekal vyřčených slov a snažil se to celé trochu zamluvit: „A víš vůbec, proč to po tobě Franta chce?“

„Upřímnost za upřímnost, Honzo, asi bych s tebou přestala chodit na kafe, kdyby ses nabarvil na tmavo a začal za sebe dělat něco, co už dávno nejsi. Ale abych ti odpověděla, Franta mi říkal, že ty krátký šediny jsou dneska mezi ženskejma in a že by byl moc rád, kdybych je taky vyzkoušela...“ Maruška během svých vět přidávala na ráznosti a přitom se potutelně usmívala, „... a jestli ty se svejma řídnoucíma šedinama chceš zůstat svůj, zůstanu i já taková, jaká se cejtím nejlíp. A abys věděl, už je mi jasný, co s tím svým chlapem udělám, znám ho už čtyřicet let, tak dobře vím jak mu vyhovět jiným způsobem, aby na tuhle blbost rychle zapomenul. Ale teď ti to neprozradím, nech se překvapit.“

Káva byla dopitá, větrníky dojedené a já se ani nepokoušel vymámit z Marušky její tajemství. Rozloučili jsme se v dobré náladě a odebrali se domů ke svým drahým polovičkám.

Za dva dny mi uprostřed pracovní porady pípla zpráva od Marušky, nebyl v ní žádný text, jen dvě fotky. Na té první se ona sama skvěla v plné své kráse s čerstvým zlatým polodlouhým přelivem, s podmanivě zatočenými konečky vlasů. Nu a na druhé fotce byl Franta, jak se usilovně a šťastně cpe Maruščiným vepřovým řízkem přes celý talíř, vkusně doplněným pořádnou porcí bramborového salátu. Odpověděl jsem krátce, jen dvěma smajlíky, palcem otočeným vzhůru a rozesmátým zubatým obličejem. Co na tom, že na mě šéf na té poradě vyjel, že vyrušuju jeho důležité řečnění, takový závěr šachové partie s Maruškou mi za to rozhodně stál.