Jak pes rozpoutal horor v rozpálené tramvaji

Centrum Prahy, jedno z nejžhavějších odpolední letošního léta, na obzoru se stahují těžká mračna. Neklimatizovaná tramvaj se proplétá rozpálenými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.

Na samostatném místě trojsedačky sedí mladá pěstěná dáma v černých šatech s plným vyzývavým výstřihem a krátce střiženými vlasy jako uhel. V jedné štíhlé ručce s výrazně rudými nehty drží mobil přepnutý na selfíčka a používá ho jako zrcátko. Druhou štíhlou ručkou si krášlí obličej, který je už beztak natolik nalíčený, že působí uměle. Je vzpřímená, jakoby spolkla pravítko, zpod šatů ke kolenům jí vykukují černé síťované punčochy a lodičky na vysokých jehlách, takže celkový výsledek připomíná kombinaci dominy a pradávné porcelánové panenky.

Naproti domině sedí na místě do uličky asi jedenáctiletá dívka. Na kolenou má zcela nemoderně otevřenou klasickou knížku a navzdory nesnesitelnému vedru dychtivě hltá její obsah. Nedá mi to, musím se podívat, jakáže literatura je dneska mezi mládeží in. Nenápadně se kouknu od své tyče, která mi poskytuje oporu, a zírám s příjemným překvapením. Dášeňka od Karla Čapka, jedna z knížek mého mládí. Dokonce nějaké hodně staré vydání se zažloutlými ohmatanými listy.

Vedle dívky přímo naproti domině spočívá pohledná plnoštíhlá zralá paní ve světlých květovaných šatech a marně se snaží bojovat s vedrem. Sice se usmívá, ale ztěžka dýchá, má zpocené čelo a na klíně tašku, ze které se co chvilku ozve tiché zavytí. „Nelinko, je ti taky horko, viď?“ Pohledná paní vytáhne z tašky maličkého jorkšira se zavázanou přední tlapkou, posadí si ho na svůj rozložitý klín a buclatou ručkou ho pohladí se slovy: „Musíš vydržet, ještě chvilku a budeme doma.“

Domina pohlédne úkosem na zvíře, zamračí se, pohodí hlavou, trochu se odtáhne, odloží pudřenku a začne se činit s nápadně rudou rtěnkou. Psi zřejmě nemají v jejím přísném světě co dělat.

Pohledná si otře čelo a věnuje domině omluvný pohled: „Nebojte se jí, ta vám rozhodně neublíží.“ A pro jistotu pevně přidrží Nelinčino vodítko. Fenka téměř neslyšně zavrčí a odvrátí hlavu od dominy. Dýchá krátce s vyplazeným jazykem.

Mladičká čtenářka odloží knížku a útrpně se podívá na jorkšira: „Chudinko, co se ti stalo?“

„Před pár dny si v parku zabodla do tlapky střep z lahve a v tom horku se jí to zanítilo. Jedeme od veterináře, pořádně jí to vyčistil a dal injekci, zaplaťpánbůh prý to bude dobré.“

„Můžu si ji pohladit? My máme doma úplně stejnou, akorát o trochu větší a jmenuje se Lucka. Za měsíc bude mít štěňata.“

Pohledná se zjevným potěšením pozapomene na horko a celá pookřeje, snad se jí začne i líp dýchat. Usměje se na dívčinu, souhlasně kývne, zamrká očima a trochu povolí vodítko.

V tu ránu celkem poklidná nijak výjimečná scénka v rozpálené tramvaji nabere nečekané obrátky.

Dívka se otočí k Nelince a zlehoučka ji začne hladit na hlavě. Fenka zjevně vycítí spřízněnou duši, postaví se na klíně paničky na své tři zdravé nohy, natáhne se k dívce a snaží se jí olízat jazykem obličej. Vůbec bych se nedivil, kdyby jako vnímavý tvor usoudila, že dívka potřebuje v tom horku trochu osvěžit.

„Nelo, to nesmíš,“ ozve se pohledná a chystá se fenku přitáhnout zpátky.

„Nechte ji, mně to nevadí, jsem na to zvyklá,“ brání dívka Nelinku s úsměvem.

Pohledná moment váhá, pak v její mysli zvítězí láska ke zvířatům nad společenskými regulemi v tramvaji a vodítko nechá povolené.

Dívka se nakloní blíž k Nelince a ta to pochopí jako výzvu k pořádnému osvěžení jejího obličeje. Pustí se s vervou do práce, až zapomene na svou bolavou tlapku.

V tu chvíli tramvaj dlouze zazvoní a prudce zabrzdí, možná jí vběhl do cesty nějaký vedrem zmámený turista.

Pohledná popojede na sedačce směrem k domině, Nelinka na třech nohách neudrží balanc na jejím klíně, překulí se na bok a zůstane zaklíněná mezi čtyřmi koleny.

„Ježíšmarjá, to je horor! Psí chlupy! Proboha, ženská, copak si nemůžete dát pozor?“ Vykřikne vztekle domina a z očí jí zasrší pár blesků. K dokreslení atmosféry zvenku dolehne otevřenými okny výhružné zahřmění blížící se bouřky.

Pohledná se lekne, podebere Nelinku rukama, chce si ji přitáhnout k sobě, ale v tom tramvaj cukne znovu.

Nelinka instinktivně mávne ocasem a trefí se domině do ruky s rtěnkou. Domina jen vyjekne a jak chce rychle ucuknout, vykouzlí si dlouhou zahnutou rudou šmouhu na tváři. Vykřikne naprosto nedámský a rozhodně nepublikovatelný výraz, vyletí ze své sedačky a hlava, nehlava se proklestí davem na druhý konec tramvaje.

Dívka s pohlednou ztuhnou, Nelinka zaštěká a zavrčí směrem za dominou.

V tu chvíli odpoutám pozornost od napínavého dění kolem sebe. Kouknu se na své bílé tričko, které dostalo přímý zásah tasenou rtěnkou a zdobí ho asi dvaceticentimetrová rudá čára. Jako první mi v mysli prolétne otázka, jak tohle vysvětlím doma. Pak mi dojde absurdnost celé situace, zhroutím se na sedačku po domině, krátce se stihnu usmát na obě zbylé ženy, načež se už neudržím a naprosto nespolečensky nahlas rozchechtám.

Pohledná s dívkou se napřed podívají jedna na druhou, dívka si dá na moment ruku před ústa, pohledná spiklenecky zamrká, a pak se, horko nehorko, rozesmějou taky. Zní to jako zvonkohra, maličký zvoneček s vysokým tónem doprovází větší o něco hlouběji posazený. Protřu si oči uslzené od smíchu a podívám se na Nelinku. Už zase v klidu spočívá na klíně své paničky, zběsile vrtí ocasem, a jestli mě nešálí zrak, tak se po svém psím způsobu směje s námi. Venku se rozprší, velké kapky dopadají na rozpálenou dlažbu a dovnitř se prodírá osvěžující vzduch letní přeháňky.