Jak panic zatoužil po prsaté dámě

Těsně po maturitě před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme absolvovali takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já byl se svými třemi budoucími spolužáky zařazen na jedno pražské staveniště.

Na místě se nás ujala parta šesti zedníků, vzala nás mezi sebe a zaměstnávala různými pomocnými pracemi, které jsme byli schopni zvládnout, aniž bychom něco pokazili. Tu cosi podržet, tam odvézt kolečko s pískem, onde podávat cihly. Zedníci byli mimopražští a bydleli ve dvou buňkách na kraji staveniště.

Ke skupince těch dobrých mužů patřila i jedna žena. Evička, milá, vždy usměvavá, na pohled příjemná a hlavně hrozně prsatá osoba, která nezedničila, ale starala se o spoustu jiných věcí. Přebývala v samostatné buňce, která jí v noci sloužila ke spánku, ve dne k nějakému úřadování a hlavně k prodeji pevného i tekutého občerstvení pro hladové a věčně žíznivé zedníky.

Tehdejší produktivita práce ve stavebnictví za moc nestála a my značnou část každodenní šichty trávívali u Eviččiny buňky v družném rozhovoru a s něčím k zakousnutí nebo zapití v ruce. A hlavně s očima v Eviččině výstřihu. Ta zhruba pětatřicetiletá rozvedená a bezděčná žena si byla dobře vědomá svých předností a oblékala se tak, aby se nám postarala o hodnotný kulturní zážitek.

Kája, jeden z mých budoucích spolužáků, nedokázal snad ani na chvilku odtrhnout svůj pohled od Eviččiny výkladní skříně. Při práci mu padaly cihly z rukou, pivo mu přestalo chutnat a nesčetněkrát denně nás stále dokola informoval, že jako „pro boha živýho, takový kozy bych teda fakt chtěl mít v rukou.“ Zpočátku to všichni brali jako folklór, ostatně kdo z nás ostatních by si něco takového též nepřál. Jenomže když jednoho žhavého slunného odpoledne pronesl Kája tuhle svou větu už asi popáté během konzumace jednoho lahváče, polír se toho chytil: „Hele mladej, na place toho víc pokazíš, než uděláš a kloudná řeč s tebou nejni. Jestli to bez Evky dovopravdy nemůžeš vydržet, tak si připrav pětikilo a já se jí vo tobě zmíním, aby ses jako nemusel vostejchat.“

Tato informace ovšem podstatně změnila situaci. Bylo jasné, že polír nežertuje a že je Evička v případě dostatku finančních prostředků ochotná poskytovat chlapům ze své party i poněkud jiné služby, než jaké má ve své pracovní náplni. Kája napřed nadějeplně otevřel pusu, pak navzdory pálícímu slunci výrazně zbledl a v jeho nitru se rozhořel lítý boj. Po Eviččiných ňadrech, respektive po celé Evičce opravdu toužil, ale pětikilo byl tehdy pořádný majlant. Zvlášť pro študáka na letní brigádě.

Polír se s nezvykle vážným výrazem ve tváři podíval na Káju a vyrukoval na něj s nabídkou: „Mladej, koukám, že už ti to s tý sladký představy dole stojí, tak my ti tady s klukama s těma prachama třeba trochu pomůžeme. Co, Pepíku? No né, Míro? Ale musíš nám pak vo tom všem pořádně poreferovat, abysme z toho taky něco měli.“ Pepík, Míra a další zedníci začali na polírovu výzvu souhlasně kývat, že teda jako jó, ať je nějaká sranda. Pálící slunce zvyšovalo účinky vypitého piva, chlapi ztratili svou vrozenou spořivost a nakonec se dohodli, že každý z nich vypomůže Kájovi pajckou. Teda padesátikorunou a teda až na zedníka Pavla, který byl držgrešle a nechtěl se té sbírky zúčastnit.

My študáci jsme se to sice zpočátku snažili Kájovi rozmluvit, ať jako neblbne, bůhví, co by přitom mohl chytit, ale nepochodili jsme, jeho chtíč byl silnější než naše řeči. Byli jsme holt mlaďasové, pouzí pomocníci a naše slova neměla žádnou váhu. Nakonec jsme se museli přidat k většině, a když už se Kájovi vypomáhalo, bylo od nás očekáváno, že taky přispějeme svou trochu do mlýna. Polír byl uznalý, věděl, že si toho na brigádě moc nevyděláme a spokojil se s dvackou na osobu. Tím pádem měl Kája přislíbeno celkem dvě stě padesát od zedníků, šedesát od nás študáků a do pětikila mu zbývalo sehnat necelé dvě stovky. Jenomže pořád fňukal, že to nedá dohromady, že bez Eviččiných koz asi umře, že neví, co má dělat a že snad půjde skočit z nejvyššího patra rozestavěného baráku na hrbolatou panelovou příjezdovou cestu.

Polír byl však, jakožto správný šéf skupiny zedníků, mužem na svém místě a hned začal hledat řešení této zapeklité situace. „Hele mladej, narovinu, seš panic?“ Mladej zrudnul a tiše přikývnul. „Tak to nech na mě, já Evičku ukecám, aby ti vodpustila stovku, pro takový čerstvý nejetý masíčko, jako seš ty, má vona slabost. To zbejvající kilo snad ňák do kupy dáš, no né?“ Zrudlej mladej tiše přikývnul podruhé. Polír to s Evičkou dojednal, ta nebyla proti a hned následující večer si odvedla Káju do svojí buňky.

Dalšího rána jsme se všichni bez rozdílu věku a zednické kvalifikace shromáždili před Eviččinou buňkou nezvykle brzy. Jenomže dveře byly zavřené a uvnitř ticho jako v hrobě. Už jsme se začali dohadovat, jestli se těm dvěma nestalo nic hrozného, když se zevnitř ozvalo ženské prozpěvování. Sice poněkud falešné, ale o to radostnější. Vzápětí se otevřely dveře, ukázala se usměvavá a upravená Evička. Přejela nás pohledem, maličko se zamračila a přivítala nás naoko káravým tónem: „Tak si toho vašeho bejčka pojďte vyzvednout, musím tady trochu uklidit.“

Na bejčka, totiž na Káju byl prazvláštní pohled. Ležel na Eviččině lůžku jen v trenkách, které měl obléknuté zadem dopředu, byl celý upocený, hluboce spal a jen drobné záškuby jeho těla prozrazovaly, že je naživu. I uchopili jsme ho za ruce a za nohy, vytáhli před buňku a vylili na něj vodu z kýblu, co se v něm normálně nechávají lahváče, aby na stavbě tak rychle nezteplaly. Trochu se probral, začal nechápavě mžourat a tvářil se, že chce znova usnout. Polír však zareagoval bleskurychle, od Evičky přinesl panáku rumu, opatrně, jako nějakému malému dítěti podržel Kájovi hlavu a pomohl mu ho vypít.

Jakmile byl Kája jakž takž schopen komunikovat se svým okolím, byl podroben křížovému výslechu. Chlapi si vzali každý po jedné ranní snídaňové desítce a sesedli se kolem Káji, jenom držgrešle Pavel byl odeslán, aby se postaral o čerstvý beton. To víte, práce nepočká.

„Chlapi, co vám mám povídat.“ Kája byl v takovém zvláštním stavu duševní i fyzické vláčnosti, že se ani nepokoušel cenzurovat, co nám na sebe prozradí. „Nejdřív se přede mnou svlíkla a já byl hned hotovej, ani jsem si na ni nestačil pořádně šáhnout. Když to viděla, začala mít pochopení a šla na mě pomalu, tak to bylo dobrý. Jenomže potom votevřela flašku Pražskýho výběru, že si to spolu jako uděláme taky trochu romantický, a začala ho do sebe lejt po deckách. To jí tak rozparádilo, že mě pak celou noc pořád dokola znásilňovala a já ani nezamhou5il voko. Jo a těma kozama mě přitom několikrát málem udusila.“

Po poslední větě začala Kájovi opět padat hlava, a tak jsme ho přemístili do stínu Eviččiny buňky, podložili mu hlavu pytlem cementu a zanechali svému osudu. Byl nejvyšší čas odebrat se na staveniště, Pavel už měl beton dávno připravený.

Další den Kája téměř nechodil, stěžoval si na svědění a pálení v rozkroku a byl celý vyděšený. „Pánové, že já vůl vás neposlechnul, bůhví co jsem vod ní nakoupil,“ svěřil se stranou nám budoucím spolužákům. Naštěstí se však ukázalo, že šlo jen o jednorázové přetížení pohlavního orgánu, kombinované s opruzením ohanbí. Holt bylo opravdu horko a teplota nedokázala příliš klesnout ani v noci v Eviččině buňce.

***

Káju jsem naposledy viděl před necelými pěti léty. Stala se z něj uznávaná kapacita na poli konstrukce kolejových vozidel a zbylo mu už jen pár šedivých vlasů. Ukazoval mi fotku, kde stál ve společnosti dvou synů se ženami a několika vnoučaty po boku své první a jediné manželky, drobné ženušky s prakticky neviditelným poprsím. Řeč se pochopitelně stočila i na onu letní brigádu z dávných sedmdesátých let minulého století. V tu chvíli na mě spiklenecky mrknul: „Jó, Honzo, velký kozy už nikdy!“