Jak k nám vtrhli do bytu příslušníci VB

Tehdy za minulého režimu se policii říkalo veřejná bezpečnost. Byla to taková prodloužená ruka jediné vládnoucí partaje a o příslušnících VB kolovaly řady vtipů, poukazujících na jejich mdlou inteligenci.

Pro příklad zde uvedu jeden z nich. Jestlipak víte, proč musí policajti chodit ve dvou? No, to je přece jasné, protože jeden z nich umí číst a ten druhý psát. Dlužno však na druhou stranu přiznat, že tehdejší policajti plnili krom ochrany ideálů komunizmu i funkce daleko prostší, které k normální policii jaksi patří. Od chytání vrahů až třeba po rozdávání pokut za dopravní přestupky.

Psal se rok 1988, naše starší dcera Jana si plnými hrstmi užívala předškolního věku a ta mladší Lucka se ještě v pohodě poflakovala na houbách. Mimochodem, netušíte, proč se před narozením o někom říká právě tohle? Pokud by to byla pravda, tak by si pak na svět musel přinést v každé ručce po košíku plném chutných hříbků, nemyslíte?

Ale zpět k věci. Tehdy jsme bydleli v přízemí strašnického činžáku, má drahá manželka byla s Janou doma a jako správná dáma na mateřské dělala několik věcí najednou. Na sporáku syčel papiňák a kousek vedle šuměla pračka s prádlem. Akorát, že přívodní hadice k pračce nebyla našroubovaná k vodovodní baterii, ale spočívala v kýblu, který stál na pračce. Nebylo to ze žádného Sonina neobvyklého plezíru, nýbrž proto, že prostě netekla voda. Byla havárie, přímo před kuchyňským oknem stála cisterna a v její blízkosti se dvojka maníků lopotila ve výkopu s opravou potrubí.

„Jejda, došla mi voda, nemám ani na polívku, ani na doplnění pro žíznivou pračku.“ Zhodnotila má drahá polovice náhle nastalou situaci, pohledem zkontrolovala hrající si Janu v dětském pokoji, popadla druhý kýbl a vydala se k cisterně. „Tu minutku vydrží jak dítě, tak pračka i papiňák, však jsem hned zpátky,“ pomyslela si.

„No jo, zpátky, ale jak se tam dostanu, když jsem si zabouchla klíče doma?“ Zhrozila se už s plným kýblem u bytových dveří. Zkoušela zvonit na Janu, ale ta jakožto poslušné dítko nereagovala, neb byla poučena, že nesmí nikomu otvírat. Co kdyby za dveřmi stál místo maminky zlý vlk, jako v té pohádce o kůzlátkách, že jo?

Soňa se tedy vrátila ven před dům. Bylo vlahé jaro, okno v přízemí do kuchyně pootevřené, ale přece jen jí to přišlo moc vysoko, než aby tam z chodníku vylezla. Hlavou jí bleskl nápad, že by jí mohli nějak pomoct ti ve výkopu, ale jediný pohled na ty dva maníky ji odradil.

Horká chvilka. V dětském pokoji samotná malá dcerka. Na sporáku papiňák. Vedle pračka. Co teď proboha? „Ivana a židle.“ Tato dvě slova prolétla mé nejdražší hlavou. Ivana je kamarádka a sousedka z prvního patra, též na mateřské. Pokud bude doma, půjčí Soně židli, ta si ji postaví pod kuchyňské okno a z ní se tam už snad dostane.

„Do přízemí? Židli? Nepotřebuju, běž rovnou ke dveřím a já ti otevřu,“ pravila Ivana, jakmile zmapovala situaci. Pro tuhle mladou vysportovanou osvalenou maminu nebyl žádný problém pořádně se na chodníku odrazit a vyhoupnout do otevřeného okna. Šup, skok, pár kroků, klika cvakla, dvéře letí, poděkování a obrovská úleva. Pak už jen kontrola dcery, která se pyšně pochlubila tím, jak nikomu neotevřela, dolití vody do kýblu na pračce a vypnutí papiňáku, už bylo hotovo.

Takže konec? To je fakt celé? Ale kdepak, jen asi dvacetiminutová přestávka jako v koncertní síni.

„Buch, buch, buch, crrr, crrr, veřejná bezpečnost, okamžitě otevřete!!!“ Ozývá se z chodby. Soňa právě přendává prádlo z pračky do košíku, jedny mé trenky drží bezmyšlenkovitě v ruce a běží zjistit, co je to za kravál.

„Předložte občanský průkaz, paní soudružko!“ Zavelí první z dvojice policajtů, jakmile Soňa otevře dveře. Je to takové mladé tintítko hubeňour, vedle něj stojí druhý, starší, hřmotnější, připomínající sud piva. Ten na svého méně zkušeného kolegu jen tiše zasyčí: „Bez toho paní!“

„Proč občanku, vždyť já tady bydlím?“ Táže se Soňa udiveně.

„To se ještě uvidí!“ Zavrčí sud.

Soňa je zmatena, mé trenky instinktivně podá tintítku, to couvne, opatrně je uchopí do dvou prstů a pověsí na věšák pro kabáty. Po chvilce převezme od Soni občanku, dlouze v ní listuje, pochopitelně zkontroluje i stránku číslo patnáct, jestli není úmyslně natržená. Pak řekne: „v pořádku“ a občanku Soně vrátí.

Načež se sud zamračí a zeptá: „Soudružko Pražáková, nezaznamenala jste vloupání do bytu?“

„Jaké vloupání, proboha?“

„Tak zaznamenala nebo nezaznamenala?“

„Nezaznamenala.“

Po chvilce tápání vyjde najevo, že nějaký všímavý soudruh občan postřehl, jak se jakási soudružka zlodějka vyhoupla z chodníku do inkriminovaného kuchyňského okna, nelenil a zodpovědně tuto skutečnost nahlásil veřejné bezpečnosti. Soně se chtělo smát, ale ovládla se a povyprávěla oběma policajtům, jak si zabouchla a jak ji ze vzniklé šlamastiky zachránila sousedka sportovkyně. Není známo, jestli se v tuto chvíli chtělo smát policajtům, ale každopádně tak neučinili, možná jim to zakazoval zákon. Namísto toho sud sepsal protokol a předal ho tintítku, aby ho zkontrolovalo.

Tím druhá polovina koncertu skončila, je však k ní nutno dodat ještě jeden postřeh. Z konání policajtů od okamžiku, kdy tintítko pročítalo Soninu občanku, přes chvíli, kdy sud sepisoval protokol až po moment, kdy tintítko protokol kontrolovalo, lze soudit, že vtip o dvojicích policajtů z úvodu článku zřejmě nelhal.

V koncertních síních je zvykem přidávat, a tak vás ještě chvilku zdržím. Když jsem ten dávný den přišel večer z práce a Soňa mi celou tragikomickou scénku vyprávěla, neubránili jsme se smíchu ani jeden. Na můj dotaz, zda se naše malá dcera Jana nevylekala toho extempore s policajty tintítkem a sudem v předsíni, mi Soňa odpověděla, že nikoli, protože byla zcela ponořena do hry a že se mám jít podívat, co vytvořila.

Vstoupil jsem tedy do dětského pokojíku, kde jsem uzřel Janu, jak sedí na zemi a vedle sebe má zvláštní dvoukřídlou budovu, kterou vyrobila ze své stavebnice. Ve dveřích budovy byly dvě figurky, jedna větší, druhá menší a podobné dvě figurky rozdílných velikostí stály kousek vedle u plastového autíčka.

„Ahoj Jani, copak to máš?“ Zeptal jsem se napůl obdivně a napůl zvědavě.

Načež se dcerka dala do horlivého vysvětlování, nejprve ukázala na figurky u auta: „Tati, koukej, tohle seš ty a tohle jsem já. A tady to,“ zlehka poopravila jednu nakřivo položenou kostku na střeše dvoukřídlé budovy, „to je porodnice, ze které vychází maminka s mojí sestřičkou. My dva jsme si pro ně přijeli a odvezeme si je domů.“

Dlužno přiznat, že Janina hra byla toho dne vpravdě prorocká a zhruba za rok došla svého naplnění.