Jak jsem zkolaboval při alternativní operaci

Psal se začátek devadesátých let, doba, v níž k nám spolu s nedávno nabytou svobodou vtrhli i nejrůznější šarlatáni. Říkali tomu alternativní medicína a tvrdili, že dokážou provádět operace bez jediného řezu skalpelem.

Holedbali se, jak umí například vyoperovat nemocný žlučník nebo slepák takovým způsobem, že napřed zatlačí prsty na pacientovo břicho a proniknou kůží i podkožím, aniž by poškodili tkáň. Poté vyjmou příslušný orgán, a přitom jenom tak mimoděk letmým dotykem uzavřou cévy a jiné trubice, které do něj ústily. Pacient je po jejich alternativní operaci jako zázrakem okamžitě uzdravený, může běhat a skákat jak zamlada, aniž by potřeboval jakékoli hojení a rekonvalescenci.

Samozřejmě, že to byla blbost, tihle podvodníci by se spíš hodili do cirkusu jako kouzelníci, tahající králíky z klobouku. Uměli zručně manipulovat prsty a lidskou pozorností, břicho jen chvíli prohmatávali, aby pak šikovně nenápadně vytáhli z rukávu příslušný zakrvácený zvířecí orgán a prohlásili ho za právě vyoperovaný pacientův. Lidé jim to kupodivu baštili ve velkém, ale pacientům to bylo houby platné. Snad na některé z nich zapůsobil placebo efekt, na chvilku po pseudozákroku se jim udělalo dobře, šarlatán stihl zmizet a jim se posléze vrátily potíže.

Teď začnu rozmotávat klubko příběhu z druhého konce. Bylo léto a já byl se Soňou a tehdy maličkými dcerkami na dovolené v jednom postsocialistickém penzionu v srdci Vysočiny v Počátkách u Pelhřimova. Což o to, příroda tam byla krásná, několik rybníků na koupání a v lesích spousta hub. Jenomže já se jednoho rána probudil s rotujícím žaludkem i hlavou, malátný jak moucha zjara, holt jsem si ten párek v rohlíku kdesi u pochybného stánku rozhodně dávat neměl.

„Soni, promiň, je mi to líto, ale dneska se budete muset obejít beze mě,“ informoval jsem svou zákonnou a stručně poreferoval o své momentální indispozici. Soňa spráskla ruce, jako správná manželka utrousila pár slov politování, a jako správná matka sebrala děti a vypadla s nimi ven užívat přírody.

„Jó, chlapče, dneska to holt budeš muset nějak vydržet, zítra už budeš zase v pohodě, vždyť to znáš,“ zahovořil jsem sám k sobě poté, co holky vypadly a já se jal trávit den převážně spánkem. K večeru se mi udělalo o fous líp a své starostlivé manželce jsem se mohl pochlubit, že se mi konečně podařilo zkonzumovat jako první jídlo od včerejšího večera půlku suchého rohlíku.

„No, hurá,“ zajásala. A pak dodala, že jde s holkama na telku a jestli bych se jako cítil, mohl bych tam dorazit na nimi. Jak už jsem se zmínil před chvilkou, penzion byl hrdě postsocialistický, na vymoženost typu televizí na pokojích si nehrál a chodilo se koukat do společenské místnosti. A zrovna jako náhodou si jedna z nedávno vzniklých soukromých stanic chtěla zvýšit sledovanost tím, že vysílala reportáž z oné šarlatánské operace holýma rukama.

„Přece se nebudu celý den válet v pelechu, musím holkám ukázat, že už jsem v pohodě,“ překecal jsem sám sebe, povstal a nejistým krokem se přesunul za nimi. Usedl jsem vedle Soni, vzal ji za ruku a upřel zrak na televizní orazovku.

„To neděláš dobře, Jaromíre s těma sirkama...“ totiž pardon, chci říct: „to neděláš dobře, Honzo s tím koukáním.“ Cirkusový kouzelník, převlečený za slavného alternativního doktora právě vyjímal z pacienta, totiž z rukávu zakrvácený orgán a na důkaz svého umu ho ukázal zblízka na kameru. Můj organizmus byl ve stavu, v jakém byl, a tudíž zareagoval tak, jak to ani jinak nešlo. Prostě a dobře se mi udělalo mdlo a jediné, co mě v tu chilli napadlo, bylo: „Hergot, chlape, tohle nedáš, musíš okamžitě zmizet nebo jim tady předvedeš divadlo, jak se sesuneš své zákonné manželce k nohám!“

Nějak jsem se dostal ze dveří společenské místnosti, motal se jako po deseti dvanáctkách a cítil, že vstoje už dlouho nevydržím. Tak kam? Pokoj je daleko, záchod tadyhle po ruce, vlezu tam, chvilku zadumaně posedím na prkýnku a až to přejde, vrátím se k ostatním jakoby nic, jen budu doufat, že šarlatán už došarlatánoval. Záchod začínal dlouhou třímetrovou chodbičkou a končil mísou. Jdu dovnitř, instinktivně za sebou zamykám dveře, všímám si, že u mísy stojí úklidový kýbl plný vody a vedle něj opřený smeták. Mžitky před očima. „Chlape, musíš, vždyť už jen dva kroky, to dáš!“ Tma... Střih...

„Proboha proč ležím v mokru vedle záchodové mísy a převrženého kýble, navíc pod spadlým smetákem? Proč je přede dveřmi takový ruch a všichni se sem na mě dobývají?“ No nic, k míse jsem nedošel, natož abych na ni usednul, seknul jsem sebou těsně před ní, jako bonus převrhnul ten kýbl s vodu a srazil smeták.

„To je v pohodě, co tady všichni blázníte?“ Snažil jsem se uklidnit vyděšenou Soňu, doprovázenou ostatními zvědavci poté, co jsem z té louže nějak vstal a odemkl dveře záchodu s výrazem, jakoby se nic nestalo a jako bych takovéhle skopičiny prováděl zcela běžně dvakrát denně.

Inu bylo v pohodě a zároveň tak úplně nebylo, Soňa se sice uklidnila natolik, že mě už dokázala vypeskovat, proč jsem proboha nic neřekl, když se mi udělalo nedobře u toho tévé. Jenomže po sundání džín, mokrých od vody z převrženého kýblu, se ukázalo, že jsem si ve své mladické nerozvážné hubenosti rozsekl vlastní kyčlí zevnitř kůži na boku.

„To chce zašít, zavoláme doktora!“ Rozhodla Soňa při pohledu na asi třícentimetrovou trhlinku, narušující integritu jejího manžela.

„Ale ne, to bude dobrý,“ snažil jsem se oponovat. Nicméně jelikož ženy mají vždy pravdu a manželky zvlášť, byla zavolána sanitka a já vzápětí putoval do Pelhřimova. Tedy konkrétně do špitálu, neb krematorium tam navzdory Hrušínského tvrzení ve filmu Vesničko má středisková naštěstí nemají, takže nemohlo dojít k omylu.

„A odvezete mě zpátky do Počátek?“ Zeptal jsem se nadějeplně doktora, který mi tu miniranku zašil, když jsem mu přitom musel dopodrobna vyprávět, jak jsem k onomu prazvláštnímu zraněná vlastně přišel.

Pan doktor se zamyslel, posunul si brýle na očích a pravil: „Nikoli, budeme si vás tu muset nechat minimálně do zítra na pozorování.“ Napadlo mě, jestli náhodou nechce celou záležitost konzultovat s psychiatrem, ale naštěstí jsem se mýlil, neb žádní maníci se svěracími kazajkami se v mé blízkosti neobjevili. Nicméně i tak jsem byl odeslán na nemocniční pokoj, vyfasoval erární noční košili a ve společnosti nahlas chrápajícího spolunocležníka strávil následujících několik hodin, které mi připadaly jako věčnost. Nejvíc mě trápilo, že v době neexistence mobilů jsem nemohl informovat svou milovanou a milující manželku, že mi vůbec nic není a že si mě tu nechali jen z jakéhosi bohapustého rozmaru.

Následujícího rána byly sice mé včerejší problémy s žaludkem a rovnováhou naštěstí tytam, ale špitál je špitál, a tak jsem obdržel jakousi přísně dietní snídani. Tato krmě ve mně nevzbudila žádnou pozornost na rozdíl od sestřičky, které jsem položil záludnou otázku, jestli mě už propustí.

„Musíte si počkat na vizitu, až jak rozhodně pan doktor,“ dostalo se mi zcela logické odpovědi.

„Máte se jak dostat zpátky do penzionu?“ Optal se mě zmíněný lékař poté, co si pročetl záznam svého kolegy ze včerejšího večera, zkontroloval změřenou a zapsanou ranní teplotu mého organizmu, vyptal se mě na všechno možné a vyslechl si mou úpěnlivou žádost stran přesunu do domácí péče. Po záporné odpovědi na otázku o možnosti transportu po vlastní ose si mě změřil očima, promnul si vous a prohlásil, že když si chvilku počkám, jeho ústav bude tak laskav a odešle mě sanitkou zpátky na místo mého dovolenkového pobytu.

„Jé, ty už seš tady, no sláva, tak povídej, přeháněj. A je ti opravdu dobře?“ přivítala mě Soňa, když jsem v hodině polední hrdě nakráčel do penzionové jídelny. Holt transport se trochu protáhnul, neb nemocniční saniťáci měli spoustu důležitější práce, než jakou byl převoz onoho prapodivného pacienta zpátky do Počátek. Nicméně já byl rád, taky se na mě mohli vykašlat a vyšoupnout mě před bránu s tím, ať si jedu třeba vlakem.

Zatímco Soně spadl kámen ze srce s ranou, kterou museli slyšet až v pelhřimovské nemocnici a myslet si, že jsem na tom záchodě spadnul ještě jednou, ostatní strávníci zareagovali různě. Pár se jich zaradovalo, že se ten blázen vrátil a večer jim předvede další ze svých potřeštěných kousků, další s nelibostí konstatovali nežádoucí vyrušení od oběda a zbytek, tedy většina si ničeho ani nevšimnul. Nu a já se po víc jak čtyřiadvacetihodinové pauze konečně pořádně nadlábnul, měli jsme smažený květák a byl tak vynikající, že si na něj pamatuju dodnes. Na rozdíl od oněch podvodných šarlatánů, předstírajících operování holýma rukama, kteří si nezaslouží nic jiného než upadnout do definitivního zapomnění.