Jak jsem smrtelně urazil francouzskou dámu

„Jak se vůbec opovažuješ na mě sahat, ty drzej sprosťáku?!? Jestli toho okamžitě nenecháš, spočítám ti to takovým způsobem, že budeš proklínat den svýho narození!!!“  

Vyřčené překládám do češtiny, aby tomu rozuměl i ten, kdo originální jazyk neovládá. Doprovodná gesta však překladu nepotřebují, před nimi by i samotný Lucifer zbaběle prchl do svého pekelného království.

Nicméně začnu raději od začátku. Už při vstupu do onoho domu jsem se cítil nadmíru nejistě a nervozita mi v roztřesených vlnách projížděla celým tělem. „Copak mě asi uvnitř čeká, přestojím to bez újmy na zdraví?“ Tázal jsem se sám sebe. Nicméně ve chvějící se ruce jsem svíral papírek s instrukcemi, které hovořily jasně. Věděl jsem, že uvnitř mě čekají tři dámy, které v případě potřeby nebudou znát slitování, a navíc vzadu za domem číhá jeden nevypočitatelný strážce.

S nejvyšší opatrností otvírám vstupní dveře, avšak v předsíni mě uvítá krom všudypřítomného příšeří překvapivé hrobové ticho, jakoby v celém domě snad ani nikdo nebyl. Obezřetně odkládám boty a svrchní oděv, kradmo se rozhlížím kolem sebe a se srdcem až někde v krku postupuji dál do ústřední komnaty. Hle, jsou tam, už je vidím všechny tři. Jedna mladičká nakrátko střižená v barvě havraní jako uhel. Druhá o něco starší se slušivým melírem, a třetí... Ano, ta třetí, je nejnebezpečnější, i když na pohled klame zdánlivou mírností. Vznešená dáma s polodlouhými decentními šedinami je jako jediná ze všech tři Francouzka, zbylé dvě jsou jen obyčejné Češky.

Opatrně usedám na měkký kožený divan, pod záminkou opětovného přečtení instrukcí sbírám cenné vteřiny a vyčkávám. Přichází ta nejmladší z nich, lehce se o mě otře útlým bokem a bez nejmenších skrupulí mi usedne na klín. Co teď? Je to jen finta na odvedení pozornosti nebo něco rafinovanějšího? Ve snaze mladou dámu neurazit a nepoštvat proti sobě se s ní maličko pomazlím, a pak nenápadně vstávám s nadějí, že mi to nebude mít za zlé. Zbylé dvě dámy mě mlčky sledují, melírovaná stojí jako socha a Francouzka pohodlně sedí na huňatém koberci. Dolaďují plán, jak nejlépe použít předem nachystanou past?

Sláva, první zkoušku jsem zvládl bez úhony, ale teď už musím opravdu jednat. Pokládám tedy donesené zboží na určené místo a nalévám nápoje. Říkám si, že pokud si dámy ihned poslouží, na chvilku je to zaujme a já získám čas ke splnění dalšího úkolu. Ony však jen krátce zkontrolují zboží, nápojů si ani nevšimnou a následují mě po schodech nahoru. Rychle se skryji v koupelně a pevně za sebou uzavřu dveře, abych mohl nenápadně odebrat a skrýt vše, co je mou povinností odnést pryč. Za dveřmi však slyším zlověstný šramot a tlumené projevy nelibosti, jak se některá z dam dobývá dovnitř. Honem tedy dokončím dílo, dveře znovu otvírám a snažím se vyhnout melírované, která se dere dovnitř. Chápu, chce sem za mnou. Nenápadně vyklouznu ze dveří a kupodivu se mi podaří uniknout melírované, která jen cosi zavrčí skrz zuby, věnuje mi pohrdavý pohled a zmizí v koupelně. Vracím dolů, kde Francouzka stále odpočívá na koberci a mladá se mě vyčítavě ptá očima, proč jsem ji prve tak brzy odstrčil.

Nejraději bych odešel, ale čeká mě ještě poslední úkol, ten nejtěžší. Musím zadním vchodem za dům za strážcem, a přitom dle instrukcí nesmím dopustit, aby mě dámy následovaly. Jako zázrakem se mi podaří proklouznout bez povšimnutí, ale neraduji se dlouho, neb strážce je hromotluk a nedůvěřivě si mě ze svého kutlochu prohlíží krvavýma očima. Rychle tedy před něj pokládám donesené zboží a on se na něj k mé velké úlevě okamžité vrhá.

Pod dojmem zdárně splněných úkolů polevuji v pozornosti, a když se vracím do domu, ve dveřích se mě snaží odstrčit melírovaná dáma a uniknout ven. „Promiňte, madam, nesmím vás tam pustit,“ omluvně jí bráním v úniku, zlehka ji otočím a pošlu zpátky. Kupodivu je rozumná, jen krátce zaprotestuje a rezignovaně mizí v útrobách domu. Jenomže ouha, než stačím zabouchnout zadní dveře, proklouzne mi Francouzka a vybíhá na zadní zahradu. Rozhlíží se, zlomek vteřiny váhá, čehož okamžitě využívám, beru ji za tělo a snažím nacpat zpátky do ústřední komnaty.

„Škrrr, uuuáááá, prsk! Vřísk, vřísk, chchchch!“ (Originální znění věty z perexu.) Dlouhosrstá kočka, kterou si majitelé dovezli až z Francie, se mi v pootevřených dveřích škube v rukou a seká packami s vytaženými drápy do všech stran v přesvědčení, že když ona chce, tak na té zahradě prostě zůstane. Netuším, jestli se chce kamarádit se strážcem venkovním králíkem, kterému jsem přinesl seno a mrkev nebo jestli hodlá prchnout někam pryč za účelem lovení, ale jedno vím jistě. Rozhodla se utéct a toho cizáka, který se jí v tom drze snaží zabránit, musí nekompromisně ztrestat a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Vždycky jsem si myslel, že to s kočkama celkem umím, ale tuhletu Francouzku se mi daří nacpat dovnitř jen s vypětím všech sil a za cenu několika škrábanců. „Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil,“ prolítne mi hlavou.

Nicméně úkol je splněn. Francouzka je neuvěřitelně naštvaná z toho, jak jsem se ji dovolil ponížit, prchá uraženě za gauč a v duchu spřádá plány na pomstu. Moura už zase stojí jako socha na svém místě a nevěřícně valí zelenožluté oči. Jediný, kdo zůstává v klidu, je černé kotě. Už dávno mi odpustilo, že jsem je prve sundal z klína moc brzo a teď spokojeně chroustá čerstvě donesené granule. Moura se navzdory všemu milostivě nechá krátce podrbat za ušima na rozloučenou, Francouzka na mě zpoza gauče naposledy zasyčí, já se spěšně oblékám, mizím a před domem vyhazuji do popelnice pytel s použitým stelivem.

„Charlotte? Ta hodná něžná kočička ti opravdu chtěla utéct nebo dokonce ublížit, Honzo? To není možné, ta by si přece nikdy v životě nic takového nedovolila,“ diví se sousedka, když jí po návratu z vánočního výletu vracím klíče od domu. Poté se nevinně usměje a dodává: „Hned po novém roce jedeme na týden na hory, viď, že se nám o ně zase postaráš?“ Odcházím domů a hlavou mi táhnou chmurné myšlenky s vidinou neradostných zítřků.