Jak jsem polil pivem vlastní manželku

Vy nejezdíte na neoficiální srazy blogerů? Tak to teda děláte obrovskou chybu, neb krom řady hodnotných kulturních zážitků z nejrůznějších malebných koutů naší vlasti byste si tam mohli užít i spoustu legrace s bezvadnými lidmi.

Naposledy, tedy konkrétně minulý víkend, jsme navštívili Moravskou Třebovou, jak jste se nakonec mohli přesvědčit z článku tamní rodačky Zuzky, plného krásných obrázků a zajímavého povídání (zde). Nicméně nejen kulturou je člověk živ, a aby si mohl vše v klidu a pohodě vychutnat, nutně musí dbát na správný pitný a jídelní režim.

„Ty, Honzo, koukej se přestat stranit společnosti a honem si pojď sednout sem k nám!“ Vybídla mě má milovaná choť ve chvíli, kdy už se všichni přesunuli od stolu se sobotní večeří k vedlejšímu, kde vytvořili debatní kroužek. Měla pravdu, což ostatně není nic překvapivého, neb manželky mají pravdu vždycky. Poněkud jsem se pozapomněl a pomaličku si s rozkoší vychutnával poslední sousto bezkonkurenčního smaženého řízku.

Manželky nejenže mají vždy pravdu, ale mají se i poslouchat, zvlášť když vás zvou do své blízkosti. A že to Soňa s tou blízkostí myslela opravdu vážně, potvrdila i pohybem ruky. Odehrálo se to zhruba takto: Já se zvedl, udělal prvních pár kroků k debatnímu stolu, načež Soňa máchla rukou a odsunula mi židli, abych se posadil právě k ní a ne k žádné jiné lepé blogerce. Zřejmě mě chtěla mít pod kontrolou, leč to se pouze domnívám. Co se rozhodně nedomnívám, byl fakt, že její máchnutí ruky způsobilo krom odsunutí židle i převržení půllitru piva do vlastního klína.

„Ouf!“ Okomentovala má zákonná nevyžádanou přítomnost zlatavého moku na své osobě. Vyskočila ze židle, omluvila se právě procházející servírce za způsobenou práci navíc, vyžádala si ode mě klíčky od pokoje a chystala se odebrat nahoru.

„Jdu s tebou, pomůžu ti,“ zareagoval jsem. Nikoli pouze instinktivně, neb nejenže manželky mají vždy pravdu a je dobré je poslouchat, ale navíc je zapotřebí je více či méně pravidelně zachraňovat z větších nebo menších průšvihů. Leč taky proto, že mokré džíny půjdou samozřejmě okamžitě dolů a člověk tak nějak navzdory velice dlouholetému manželství stále touží... No, však víte, nebudu to rozvádět, prostě starej kocour ucítil příležitost.

„Ale ne, zvládnu to sama, zůstaň tady a zastupuj rodinu,“ zchladila Soňa coby sebejistá žena mou nejen pomáhací touhu. A já měl rázem po žížalkách.

„Honzó…“ protáhl zvolna spřátelený bloger, takto nositel stejného křestního jména jako moje maličkost, který zrovinka seděl nejblíž a celou záležitost bedlivě sledoval. „Víš, žes jí tím pivem polil vlastně ty sám?“ Vychutnal si mě spíš konstatováním faktu než otázkou.

„C... cože? Jak to?“ Pokusil jsem se o chabou obranu.

„No, protože tu židli odsouvala kvůli tobě!“ Triumfoval vítězně. Tedy nejen vítězně, ale i po pravdě, neb každý zkušený manžel dobře ví, že viníkem karambolů své drahé je za každých okolností právě on.

Než jsem se zmohl na odpověď, pokud by ovšem v takové situaci nějaká smysluplná vůbec existovala, zazvonil mi telefon. Byla to Soňa, s radostí mě napadlo, že přece jen potřebuje moji asistenci, tak jsem jen krátce vyřkl: „Už běžím,“ přerušil hovor a vydal se nahoru do schodů do druhého patra.

Vzal jsem to opravdu rychle, a tak mě její druhé zavolání zastihlo pár kroků před cílem: „Honzo!“ Zavelela nekompromisně, „nepřerušuj zas ten hovor, chci ti něco říct!“ Zhrozil jsem se. Napadlo mě, že chce jen potvrdit slova blogera nositele stejného jména jako já a rovnou z první mi vynadat za to polití pivem. Leč mýlil jsem se, skutečnost byla prostší: „Prosím tě, sežeň fén a přines mi ho sem.“

Vrátil jsem se tedy zpět dolů, poděkoval servírce za úklid toho bordelu, který jsem způsobil a poprosil ji o ono přenosné vysoušecí zařízení. Fén byl po menších peripetiích, spočívajících v prolezení prakticky celého penzionu třemi osobami včetně paní vedoucí, konečně nalezen a já se s ním jako s vzácným pokladem vydal za svou zákonnou. Krom fénu jsem byl vybaven i náhradními gatěmi, které mi pohotově vrazil do ruky skvělý organizátor bloger Jaromír. „Pomůžu jí,“ maloval jsem si to cestou, „Co pomůžu, přímo ji zachráním! A bude tam jenom v kalhotkách...“

Mé představy využití náhodné příležitosti k neplánovanému naplnění manželského života byly sice možná růžové, ale ve skutečnosti marné. Nu, jakpak by taky ne, ukažte mi ženskou, která by měla chuť na dovádění, když ji před pár minutami někdo polil pivem. A když jí to ausgerechnet provedlo ono nemehlo, co s ní chce zrovna teď hned něco mít.

Realita tedy byla daleko prostší, jeden z nás vždy vsunul ruku dovnitř do nohavice, aby ji napnul a druhý ji zvenku fénoval. Nicméně i tato činnost měla svou romantiku, teď vám položím otázku, vážené dámy a vážení pánové dlouholeté partnerky a partneři svých protějšků. Na kolik byť sebekrásnějších intimních zážitků, které jste spolu prožili kdesi na cestách, byste si dokázali vzpomenout? A pamatovali byste si do smrti smrťoucí, historku z Moravské Třebové o politých kalhotách pivem a o jejich následném společném vysoušení? Tak vidíte, všechno, co se stane poprvé, jest zážitkem vpravdě panenským, na který se prostě nezapomíná. Zvlášť, když je u toho legrace.

A legrace to tedy byla, nepřejte si vědět, s jakým vtipkováním nás ta banda blogerů přivítala po návratu z vysoušecí operace. Nicméně blogeři jsou lidé pospolití a o sebe navzájem pečující, neb vedoucí zájezdu Jitka se nás jala okamžitě opečovávat skvělou hruškovicí  a vynikajícími vlastnoručně upečenými koláči. Ostatně nad jejím článkem jste se jistě rozslzeli smíchem (zde).

Není důležité, zda jste blogerem, cyklistou, pravidelným účastníkem hospodských kvízů nebo jestli holdujete nějakému jinému pospolitému koníčku. Hlavní je, když si svou vášeň dokážete pravidelně v pohodě vychutnávat v kruhu spřátelených podobně postižených jedinců.