Jak jsem byl u věštkyně

Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.

Vzduch byl prosycen těžkou vůní doutnajících cizokrajných tyčinek a tichými tóny meditační hudby. V rohu maličkého kanapátka odpočíval kocour černý jako uhel. Důstojná dáma ve volných fialových šatech mi majestátně pokynula rukou, abych usedl do jednoho ze dvou pohodlných křesílek, umístěných u kulatého stolku. Celý prostor byl zaplněn pozitivní astrální energií, která byla tak silná, že jsem ji dokázal vnímat i já.

Tak takhle nějak jsem si to celé představoval a těšil se, že o tom napíšu článek. Jenomže skutečnost byla úplně jiná. Ocitl jsem se v úzké chodbičce, z níž vedly dvoje dveře. „Na ten nepořádek se nekoukejte, zrovna mě vyplavili.“ Pravila věštkyně, oděná do odrbaného domácího trička a do džín, které už bezpochyby pamatovaly spoustou podobných zvědavců, kteří sem zavítali přede mnou.

Cestou do kuchyně jsme minuli pootevřené dveře do pokoje, koutkem oka jsem stačil zaregistrovat pouze nějakou skříň a roh neustlané postele. Kuchyňská podlaha včetně několika kusů oprýskaného nábytku byla pokryta vším možným, od nádobí až po hromady starých časopisů. Předměty budily dojem, jako by na svých místech odpočívaly už hodně dlouho, bez ohledu na nedávné vytopení bytu. Bylo jich tolik, že nám stěží dovolily projít k téměř zaplněnému kuchyňskému stolu. Cestou jsem zakopl o misku s kočičími granulemi a půlku jich vysypal na starý koberec neurčité barvy.

Ano, kocour tam opravdu byl a zabíral téměř celý zbytek místa na stole. Veliký, rezavý, s ochranným límcem na krku a naštvaný. Kdopak by nebyl naštvaný pár dní po amputaci tří čtvrtin ocasu, do kterého se mu na ulici zakousl pes. Zlehka jsem ho pohladil, v odpověď se mi dostalo varovné zavrčení: „Jo, beru tě, ale radši mě nech, je mi blbě a je tady hrozné vedro.“ Na okenním parapetu se krčila maličká zapálená svíčka, chuděrka nedokázala konkurovat odpolednímu jasu pálícího slince. Venku bylo přes třicet stupňů, vevnitř jen o maličko míň.

Nějak jsme se nasoukali na dvě kuchyňské židle a já spustil pečlivě připravené souvětí: „Víte, už jsem postarší člověk a rád bych se zeptal, jaké úkoly mě v tomto životě ještě čekají.“ Paní v triku byla trochu zaskočená. Asi jsem se hned zkraje dopustil nějakého faux pas a netrefil se do jejích zaběhnutých postupů. Nicméně nedala na sobě nic znát, a aby se dostala na svou půdu, optala se mě na jméno a datum narození. Poté přišla s dalšími otázkami, zda a jak dlouho jsem ženatý, kolik mám dětí, v jakém oboru pracuji a jestli jsem už udělal něco dobrého pro druhé. Zřejmě potřebovala materiál, na kterém by mohla při svém věštění stavět.

Jsa duše otevřená, vše jsem ji sdělil a přidal i pár slov o své občasné drobné pomoci kočičím útulkům. A o tom, že si rád povídám s různými lidmi o jejich osudech, radostech a starostech. Zrzavý kocour na mě upřel své jantarové oči, zavadil límcem o hranu stolu a otráveně se otočil zpátky. Paní rozkývala skleněnou kuličku velikosti tenisového míčku, připevněnou na řetízku a optala se do prostoru: „Bude Jan, narozen tehdy a tehdy žít ještě víc než deset let?“ Po sérii otázek ve stylu hry na ano ne mi sdělila, že tady budu do devadesátky. „Probůh,“ zděsil jsem se beze slov a zalitoval všechny lidi ve svém okolí, které tady budu ještě tak dlouho strašit.

Poté paní jmenovala pár číslic z mého data narození a ubezpečila mě, že budu až do smrti zdravý. „Jenom si dávejte pozor na klouby na nohou a nechoďte v sandálech v blátě.“ Za okny se ozval první hrom chystající se bouřky a já na moment mimoděk sklopil zrak na svou letní obuv. Doporučila mi jakýsi doplněk stravy, až jsem měl dojem, že odkudsi vyčaruje příslušné balení a bude se mi ho snažit prodat. Křivdil jsem té dobré duši, neučinila tak.

„Měl byste si zařídit doma pokojík a když s těmi lidmi rozebíráte jejich osudy, vemte je tam a nechte si od nich za to zaplatit.“ Radila mi zřejmě inspirovaná sama sebou. „Hm,“ pomyslel jsem si opět beze slov, „to určitě. Kolik by mi asi tak zůstalo přátel a kamarádů?“ Nějak jsem nevěděl, co jí na to mám říct, a tak jsem opět zlehka pohladil zraněného kocoura. Už nevrčel, asi mu došlo, že se ode mě pokoje nedočká, a tak mi věnoval pouze dlouhý významný pohled.

Paní věštkyně se vrátila ke svému kyvadýlku, mému jménu, datu narození a k otázkám do prostoru. I dozvěděl jsem se, že jsem byl v minulém životě v osmnáctém století chudý bylinkář, pomáhající lidem v sousedství různými lektvary. Před mnoha léty mi někdo jen tak mezi řečí prozradil, že jsem byl v minulém životě archivářem někde na jihu Čech. Nějak mi to teď nešlo dohromady, leda bych tehdá archivoval bylinky, jejichž odvary nikdo nechtěl pít.

Dále jsem se dozvěděl, že v příštím životě budu veterinářka a moje současná manželka bude mým bratrem. Možná, že paní v triku potřebovala nějak zužitkovat mou předchozí informaci o lásce ke zvířatům a o dlouholetém manželství.

Sezení se pomalu chýlilo k závěru, věštkyně přestala věštit a začala mi vyprávět o nějakých svých příbuzných, kteří byli v minulém životě jinak příbuzní. A že se jí někdo z nich snažil napálit a že ta dáma, jejíž pes jí pokousal kocoura, jí nedá ani korunu. A tak dál a tak dál, až jsem měl najednou známý pocit, že si zas s někým povídám o jeho životě. Nu což, třeba jí to trochu pomohlo. Pak už jen honorář za věštbu, děkuju, na shledanou a prý kdykoli budu něco potřebovat, mám se zas zastavit. Zrzavý kocour se se mnou rozloučil pohledem s náznakem úlevy. Asi byl rád, že konečně vypadnu. Venku mě přivítaly první těžké kapky počínající bouřky.

Tak vám nějak nevím, nechci té paní křivdit. Každopádně byla milá a věřila číslům i odpovědím, které ji napadaly u kyvadýlka. Nicméně mám za to, že ty vzácné střípky ze sfér mezi nebem a zemí k nám přicházejí trochu jinými cestami. A přitom vůbec nezáleží, jestli o nás zavadí v honosných pokojích s velkou křišťálovou koulí nebo v přeplněné kuchyňce s hromádkou rozsypaných granulí na zemi.