Jak drsňák Zrzek nesežral andulku

„Kluci promiňte, zachoval jsem se neprofesionálně a navíc vám nesu dáreček, kterej se vám asi nebude moc líbit, zvlášť tobě, Zrzku,“ řekl mně a jezevčíkovi Ferdovi před nedávnem náš dvounohej záchranář při návratu ze šichty.  

Pokrčil rameny, jako to dvounožci dělávají, když je překvapí jejich vlastní jednání a postavil na kuchyňskej stůl klec. Uvnitř byla maličká zelenožlutá andulka, když nás s Ferdou uviděla, vůbec se nelekla, dala hlavičku na stranu a řekla: „Dobrý den.“ Asi neměla žádný zkušenosti s predátorama.

„Jo, kluci, tohle je Karel. Je to slušně vychovanej pták, i když prej sám neví, co vlastně říká,“ pokračoval záchranář. U tebe strach nemám, Ferdo, ale ty, Zrzku, prosím tě, buď tak hodnej, vzpomeň si, co jsem ti vždycky říkal a ne, abys ho sežral. Patří jedný mladý paní, kterou jsem dneska odvezl do špitálu.“

Lovím hrozně rád, naši zahrádku a okolí pravidelně čistím od myší, už jsem zdolal i pár krys a s potěšením si to rozdám i s kunou, ale ptáky mám už od příchodu sem zakázaný. Asi dvakrát jsem se neudržel, jednou jsem zlikvidoval zraněnýho holuba v posledním tažení a podruhý kosáka, kterej byl tak blbej, že mi vlezl rovnou před čumák. Ale pokaždý mi náš dvounožec velice jasně vysvětlil, že tohle teda ne. Od tý doby si dávám velkej pozor, aby se to nezopakovalo, takže Karel přede mnou může bejt v klidu, i kdyby vylezl ze svý klece.

Mávnul jsem teda packou a chtěl i s Ferdou vyběhnout našima sklápěcíma dvířkama ven, ale dvounožec si nás zavolal zpátky a rozpovídal se: „Kluci, počkejte, já vám to radši řeknu celý, abyste věděli, co jsem dneska provedl. Normálně se to nedělá, ani nevím, jestli to není proti předpisům, ale já toho v poslední době zažil tolik, že už je mi to dost jedno. Dneska nás dispečink poslal do Příčný ulice, prej je tam v bytě v přízemí nějaká zraněná žena, leží na zemi a nemůže se hejbat, zavolala si pomoc mobilem, kterej měla naštěstí v kapse zástěry. Kluci, napřed jsem tam musel vlézt otevřeným oknem, uvnitř byla mladá ženská, držela se za břicho a naříkala bolestí. Na polici stála tahle klec, měla otevřený dvířka, uvnitř na bidýlku seděla andulka, a jak jsem tam vlezl tím oknem, pozdravila mě úplně stejně ‚dobrý den,‘ jako vás před chvilkou. Paní jsme poskytli základní ošetření s tím, že ji musíme odvézt do špitálu, aby se zjistilo, jestli nemá nějaký vnitřní zranění. Píchli jsme jí něco proti boleti, trochu se uklidnila, ale pak… Počkej Ferdo, nech mě to dokončit.“

Ferda začenichal a chystal se zdrhnout za kámoškou kolií, který jsem si všimnul, jak venku běhá po chodníku před našima vrátkama. Ale dvounožec ho zarazil a pokračoval: „Ta paní mě napřed poprosila, abych zavřel dvířka od klece, co v ní byla andulka na bidýlku a pak začala bejt nešťastná, že jestli bude muset zůstat ve špitále, tak jí toho ptáka nebude mít kdo krmit. ‚Víte, já ho mám hrozně ráda, je to můj jediný společník. Pustila jsem ho z klece, zapomněla, že mám otevřené okno, on vyletěl až nahoru pod strop na garnýž a já se hrozně bála, že mi uletí ven, on by se nedokázal vrátit. Tak jsem vylezla na židli, a jak jsem se pro něj natahovala, ztratila jsem rovnováhu a spadla břichem na hranu tohohle stolku. Nezlobte se na mě, že jsem vám přidělala práci, jsem hloupá a navíc nešťastná, netuším, co s ním bude, nemohl byste náhodou? Prosím...‘ Kluci, co vám mám povídat, jsem měkkejš. Prostě jsem si od tý paní vzal klíče, a když jsem se vracel ze šichty, stavil jsem se u ní znovu a Karla přivezl sem. Ve špitále se ukázalo, že Vlasta... totiž, že ta paní tam musí nejmíň tejden zůstat, tak buďte na tu andulku hodný, prosím vás.“

Takhle našeho záchranáře neznám. Normálně je to tvrdej chlap, no asi musí bejt, jinak by nejspíš tohle řemeslo nemohl dělat. Ale fakt je, že k lidem a zvířatům je hodnej, má dobrý srdce. Poslední dobou, jak mezi lidma řádila ta divná nemoc, toho měl opravdu moc a musel zažít ledasco, teď má trochu volnějc a asi se snaží někomu pomoct i mimo svou profesi. Chápu ho, ale už vás radši přestanu krmit svejma kocouříma moudrama a povím vám, jak jsme to měli s Karlem.

Ta andulka, vlastně andulák u nás nakonec byl dva tejdny. Představte si, že on vůbec nikdy nebyl venku, neznal jiný zvířata, proto se asi od začátku nebál mě ani Ferdy. Jakmile se náš dvounožec ujistil, že Karlovi neublížíme, tak ho občas pouštěl ven z klece, aby se trochu prolítnul. Teda jen uvnitř v kuchyni, jinam ho pro jistotu nepouštěl. Karel byl strašně srandovní, jakmile se někdo z nás objevil v kuchyni, hned na něj pokřikoval to svoje „dobrý den.“ Když takhle ze svý klece pozdravil i nerudnýho chlápka, kterej nám přišel opravit rozbitou troubu, tak ten člověk nadskočil leknutím, chvíli se zmateně rozhlížel a pak na půl huby zabručel: „jo, jo, dobrej.“ Načež mu andulák odpověděl svou další oblíbenou větou: „Karle, dávej pozor!“ Chlápek se urazil a řeknul našemu dvounožci, aby si toho ptáka strčil někam. Dvounožec beze slova zakryl andulákovi klec, aby byl potichu, a když opravář odešel, tak kouknul do papírů a dostal záchvat smíchu. On se ten chlápek totiž taky jmenoval Karel.

Karel se s oblibou koupal v naší misce s vodou, natřásal se tam křídlama a pokaždý okolo sebe nadělal lachtaní výběh. Jednou chtěl ochutnat moje krmení, ďobnul do toho, zatřepal hlavičkou a pak si několik minut čistil zobák. Asi mu to nechutnalo, no, já se mu nedivím, jeho zrní jsem pro jistotu ani nezkoušel. Když byl Karel unavenej a viděl, že já nebo Ferda ležíme stočený v klubíčku, tak přilítnul, celej se nám zavrtal mezi břicho a tlapky, a usnul. Prostě naivní pták, ale hrozně roztomilej a my se s Ferdou vůbec nedivili, že ho má tahle zraněná Vlasta tak ráda.

Náš dvounožec byl několikrát za Vlastou ve špitále a pokaždý, když se od ní vrátil, měl v očích takovej něžnej pohled. Až jsme se začali s Ferdou strachovat, aby se zase nezamiloval jako tenkrát, když si sem nastěhoval tu potvoru Růženu, která nás málem připravilo o střechu nad hlavou. Možná si ještě vzpomenete, jak jsem vám o tom kdysi vyprávěl (zde).

Nakonec se však ukázalo, že se tentokrát nemáme čeho bát. Když se Vlasta vracela ze špitálu, dvounožec ji přivezl sem k nám, aby se podívala, kde vlastně její andulák Karel celou tu dobu byl a aby ji s ním odvezl domů. Je to taková drobná milá tmavovlasá dvounožčí samička, jak nás s Ferdou viděla, hned se začala usmívat a přihrnula se k nám. Je úplně jiná, než byla Růžena, má dobrý srdce, to my čtyřnohý poznáme na první pohled. Však ji taky Ferda umyl ruce a já se jí otíral o nohy, aby poznala, že je u nás vítaná. Karel začal ve svý kleci štěbetat radostí, jakmile ji uviděl a ona ho ujišťovala, že teď už zase budou spolu.

Potom Vlasta vzala klec, šli ven k autu, že je teda jako náš dvounožec hodí domů. Já se protáhnul sklápěcíma dviřkama, vyběhnul za nima, vyskočil na svůj sloupek u branky a něčeho jsem si všimnul. Vlasta položila klec do auta a než s dvounožcem nastoupili, on ji vzal za obě ruce a něco jí tiše řeknul. Slovům jsem sice nerozuměl, ale svým kočičím šestým smyslem jsem poznal, že Vlastu a Karla rozhodně nevidím naposled. Pak jsem to říkal Ferdovi a shodli jsme se na tom, že jestli se k nám jednou Vlasta i se svým andulákem nastěhuje natrvalo, vůbec nám to nebude vadit. S Karlem je sranda, Vlasta je hodná a upřímná dvounohá ženská a náš záchranář by si ji po tom svým dávným omylu s vypočítavou Růženou rozhodně zasloužil.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak drsňák s Ferdou vychovávali malý děcko