Já přece nechlastám!

„Dokud nejsi plnoletá a nestojíš na vlastních nohou, tak za tebe rozhoduju já, a ty na ten potrat prostě půjdeš, abys mohla v klidu dostudovat!“ Zavelela moje matka, když jsem se jí svěřila, že jsem s Michalem v jiném stavu.

Byl to samozřejmě omyl a hlavně moje vina. Bylo mi sedmnáct a půl, holkám jsem záviděla, že už mají leccos za sebou, tak jsem Michala včas nezarazila, když si chtěl se mnou cestou ze zábavy něco začít. Vlastně jsme spolu ani pořádně nechodili, spíš se jen hodně kamarádili, na té tancovačce něco vypili, a když mě pak doprovázel domů, tak jsem ho vyprovokovala. Nedali jsme si pozor, já spoléhala na své neplodné dny a doufala, že z toho nic nebude.

Bohužel bylo. Jako prvnímu jsem to řekla Michalovi. Zarazil se, chvilku na mě koukal jak zjara, pak se mu rozzářily oči a prohlásil, že mě miluje, vezme si mě a určitě to spolu zvládneme. „A proč ne?“ Řekla jsem si, vždyť to byl pěknej kluk, o pět let starší než já, vydělával a v jeho společnosti mi bylo dycky fajn. Michal byl fakt formát, když jsem to pak řekla matce a ta rozhodla, že kvůli studiu musím na potrat, tak se jí dokázal vzepřít. Vyhodila ho a on mi nabídnul, že spolu utečeme. Odstěhujeme se někam daleko a tam budeme žít. Jenomže já byla husa, poslechla matku, nechala si to dítě vzít a měla ten pech, že se při zákroku něco zvrtlo a způsobilo pozdější následky.

Bylo mi blbě, měla jsem pocit viny za zmařený život, nevěděla jsem co se sebou, a tak matce nedalo velkou práci mě zmanipulovat natolik, že jsem veškerou vinu za tenhle malér svedla na Michala. On o mě pořád stál, ale já ho poslala do háje, tak mu nezbylo, než to vzdát. Škoda, že tehdy už nežil můj táta, ten by tohle rozhodně nedopustil, ale když mi bylo osm, tak tragicky zahynul na silnici a já od té doby byla plně v područí své matky, která se na mě upnula.

Po několika létech následovala manželská epizoda s Jirkou. Po střední škole jsem odešla od matky, konečně mi došlo, že víc než na mně samotné jí vždycky záleželo na tom, aby měla dceru, kterou se může chlubit před ostatními. Zřejmě jsem konečně duševně dospěla, prozřela a rozhodla se začít úplně nový život. Našla jsem si práci a skromné bydlení v jiném městě a zakoukala se do dobře situovaného úspěšného pana právníka, který v mých očích všechno uměl a všechno znal.

Zakoukání bylo kupodivu oboustranné, Jirka si mě nastěhoval do svého luxusního bytu, vozil mě ve svém drahém autě a zanedlouho mi nabídnul, že uspořádáme svatbu, jakou nám boudou závidět i v samotné obrovské Praze. Taky, že záviděli, tedy nevím, jestli přímo až v Praze, ale naše městečko bylo vzhůru nohama. Já byla na Jirku a na sebe pyšná, a celkem s povděkem jsem kvitovala, že matka odmítla mé pozvání. Poté, co jsem od ní odešla, tak se smrtelně urazila, nestýkaly jsme se a já ji na svatbu pozvala vlastně jen na Jirkovo přemlouvání.

Když na to tak zpětně koukám, tak z mé strany vlastně nešlo o žádné prozření a duševní dospění, jen se vyměnily osoby, které mě chtěly mít jako svou výkladní skříň. A jelikož, anžto a protože ke správné a společensky dobře posuzované rodině patří potomstvo, začali jsme s Jirkou pracovat na dítěti.

„Kdepak adopce, nic takovýho nepřipustím, vědět, že seš neplodnej zmetek, tak bych si tě nikdy nebral.“ Ano, až k takhle příkrým slovům sáhl pan právník, když se po dlouhém snažení a mnoha vyšetření ukázalo, že kvůli tomu dávnému potratu už nemohu mít další děti. Rozvedli jsme se celkem rychle, o takovouhle výkladní skříň Jirka už nestál a já zase nestála o chlapa, který mi dokázal něco tak urážejícího říct. Nakolik byla naše svatba velkolepá, natolik byl pro mě rozvod ponižující, já vypadla z Jirkova luxusního bytu, přestala se vozit jeho drahým autem a se sebevědomím na bodu mrazu se přesunula zase o město dál. 

Nuzná pronajatá garsonka v přízemí. Pomocná administrativní síla v účtárně. Mizerná ženská na psychickém dně bez rodiny, o kterou by se mohla aspoň trochu opřít, bez chlapa, který by ji podržel. Ženská, která vlastně z pohledu mateřství už ani není ženská. Vzpomínky na Michala, evokující jen slzy a sny, jak jsme se spolu mohli mít dobře, kdyby... Kdepak je mu asi konec? Určitě má svou rodinu a je šťastnej, radši nemyslet.

Ráno do práce oddělat si svých osm hodin. Pak honem domů, kampak bych chodila, kdo by se na mě asi tak koukal. Čumět do debilizátoru, jeden blbější program než druhý. Občas knížka, stejně jsou všechny o tom samém. O štěstí a neštěstí, kdopak může být nešťastnější než já. Bílé víno. Říká se, že půlka sedmičky denně člověku neublíží a čas aspoň rychlejc utíká. Hergot to byl ale blbej film, taková kráva a jakou měla kliku, já se musím napít. Dobře, dneska jsem tu flašku dala celou, zítra si ani necucnu, já přece nechlastám!

Tak jo, když mám dneska ty narozeniny, ale od zítřka se toho fakt ani nedotknu, přísahám.

Bojovala jsem sama se sebou a s démonem alkoholu, který mě postupně ovládal víc a víc. Při prvních průšvizích v práci jsem se ještě dokázala zmoct a nějaký čas nepít, ale bylo to čím dál tím silnější než já. Když mě vyhodili z účtárny pro absence a nespolehlivost, tak jsem si ještě dokázala najít místo jako uklízečka, ale ani tam jsem nevydržela dlouho. Docházely mi prachy na chlast, něco jsem tu a tam ukradla a mohla jsem být ráda, že to skončilo jenom výpovědí. Jestli jste někoho takového poznali nebo to dokonce zažili na vlastní kůži, tak jistě víte svý a je vám jasný, že cesta z normálního života na ulici je krátká a podělaná jak žebříček od kurníku.

Parta bezdomáčů, každej si jede za sebe, chvilku seš zadobře s tím, pak zas s oním, aby ses s oběma druhej den popral o pitomej krabicák. Kdo nezažil, nepochopí, nebudu zacházet do detailů...

***

Tak co, vážení čtenáři, přátelé, necháme naši hrdinku živořit na dně společnosti s tím, že ji nakonec najdou uchlastanou tak, jak se to s těmito lidmi často stává? Kdo z vás si potrpí na tvrdou realitu života, ten ať otře slzu nad ubohou Monikou a přestane číst. A pro vás ostatní, co jste tu zbyli a romantický pohled na život je vám vlastní, mám ještě pokračování. Pokračování vzácné, k němuž je potřeba nejen štěstí, ale i láska a obrovská porce silné vůle.

***

Teď už opravdu nechlastám a vím, že se do smrti nesmím alkoholu ani dotknout. Jednou se podívám na špunt, líznu si, spadnu do toho znovu a nespasí mě ani duch svatej. Zachránil mě ten, který stál úplně na začátku a měl na mém životním průšvihu svůj podíl. Znáte ho? No jasně, stal se zázrak, byl to Michal, kdo jiný.

S manželstvím dopadl podobně jako já, když jsme si sešli z očí, našel si jinou, oženil se s ní, pořídili si dítě, byl šťastný a chtěl žít jen pro svou rodinu. Tak jako mě vymazal ze svého života Jiří, protože jsem nemohla mít děti, vymazala po čase i Michala jeho žena, protože ji nedokázal zahrnout tolika hmotnými statky, kolik jich jí nabídl někdo jiný. Taky byl psychicky na dně, ale než aby se upíjel, vzpomněl si na mě a začal pátrat, jestli jsem aspoň já šťastná. Hledal tak dlouho, až mě našel ne šťastnou a spokojenou, ale zničenou a vyřízenou.

„Táhni k čertu, hajzle!“ Takhle jsem ho přivítala, když se poprvé po létech přede mnou zjevil a odmítnul mi dát prachy na krabicák.

A pak... Měl se mnou strašnou trpělivost, chvilku byl hodný, chvilku na oko zlý, metoda cukru a biče se tomu říká. Protialkoholická léčebna, nové navykání běžným životním úkonům, skoro jako bych byla podruhé dítětem. Nerada i ráda na tohle období vzpomínám. Nerada proto, jak bylo náročné a tíživé pro nás oba, ráda proto, že nám oběma přineslo nový začátek.

Teď už si zase připadám jako normální člověk... Vlastně ne zase, ale poprvé v životě si připadám jako normální člověk, protože krom bydlení a práce mám někoho, koho můžu mít opravdu ráda a vědět, že on mě má opravdu rád. A být si jistá, že po tom, čím jsme si prošli, nás hned tak něco nerozhází.

Ještě teď po čtyřech létech se mi občas opakuje jeden sen. Zdá se mi, že se napiju alkoholu, okamžitě si uvědomím, jakou jsem udělala chybu a dostanu strach, že znovu, tentokrát definitivně skončím v tom srabu, ve kterém jsem už jednou byla. Pak se probudím zbrocená potem a zaplaví mě pocit obrovské úlevy, že to není pravda, že to byl jen sen. To se pak přitisknu k Michalovi, nechám se od něj konejšit a jsem mu za všechno nesmírně vděčná.

Tak si na nás někdy vzpomeňte a držte nám palce. Hrozně moc bychom chtěli jít do náhradního rodičovství, jen nevíme, jestli nám s mojí minulostí úřady nějaké dítě svěří.