Hrady a zámky mýma očima

Dějepis byl už od školních let mou slabou stránkou, historických letopočtů si pamatuji jen asi tolik, že bych je na prstech spočítal, a z pradávných šlechtických rodů jich po jménu znám jenom pár. Navzdory tomu však rád brouzdám po hradech a zámcích, a nechávám svou mysl prostupovat jejich působivou atmosférou.

Když na nějakou takovou památku zavítám, nesnažím se ji vnímat „lexikálně“ a nenutím svůj mozek k zapamatování posloupnosti jejích majitelů, dědiců, dobyvatelů, stavitelů, ani představovatelů. Průvodcova slova o tom, ve kterém století byl založen hrad, jenž zámku předcházel, kdy vznikl zámek samotný, kdy vyhořel a byl opět obnoven, mi procházejí hlavou jako nepozornému žáčkovi. Tedy jedním uchem dovnitř a druhým hned zase ven.

Prohlídku i s výkladem vnímám poněkud jinak, snažím se vytvořit si obraz těch dávno zašlých časů a vžít se do něj pokud možno všemi smysly. Jaképak to asi muselo být onoho památného večera v této hodovní síni, když tehdy místní vrchnost obšťastnil svou návštěvou sám panovník se svou družinou? A copak se dělo v kuchyni? To muselo být křiku a pohlavků. A v noci? Bylo vše takové, jak by si představoval místní zámecký duchovní, nebo se šlechtic snažil zalíbit králi i nějakou tou švarnou poddanou?

Pokud jde pro změnu o hrad, dokonce se zachovalou věží, pak z jejích ochozů napínám zrak a snažím se představit, jak se na obzoru objeví nepřátelské hordy dobyvatelů. K uším mi doléhá řinčení mečů a v nose mě šimrá střelný prach. Při pohledu do hladomorny je mi pak líto těch, kteří zde museli zamřít, a jedinou útěchou je mi myšlenka, že si svůj trest možná mnozí z nich zasloužili.

Nicméně zpět nohama na zem. Je to pár let, co jsem navštívil překrásný zámek na Hluboké. Nádheru tohoto zámku zde snad ani nemusím líčit, jistě ji téměř každý zná. Ale měl jsem smůlu, narazil jsem na průvodkyni, která svůj výklad oddrmolila tak, že to vypadalo, jako by ho chtěla mít co nejdřív za sebou. Navíc jsem toho neviděl mnoho, pouze hlavní prohlídkovou trasu a na další už bohužel nevyšel čas.

Naproti tomu je to pár dní, co jsem byl na zámku v Bojnici u našich slovenských sousedů. Možná se mýlím, ale mám pocit, že je pro ně takovým skvostem, jakým je pro nás právě Hluboká. Snad právě proto byl bezchybný výklad podán s hrdým zaujetím. Bojnice je sice asi o kousek menší, než Hluboká, ale i kdyby nebyla, prošli jsme ji po jediné dlouhé trase celou. Když už mi tedy ten dějepis nejde, mohl jsem se plně oddat alespoň svému historickému snění. V bezpočtu komnat, v kuchyni, na věži a dokonce i v poněkud ojedinělé zámecké jeskyni.

Pokud bych chtěl provést cenové srovnání, tak celková prohlídka Bojnice stála 6,50 euro, a letošní cena nejdražší z pěti prohlídkových tras na Hluboké je 150 korun (obojí pro dospělou osobu). 6,50 euro je zhruba o 10% víc, než 150 korun, tedy přibližně totéž. Pokud by člověk chtěl projít Hlubokou celou, musel by zaplatit všechny trasy, což činí 560 korun, tedy daleko víc.

Hluboká i Bojnice jsou státními zámky. Možná by se náš stát mohl prostřednictvím svého ministerstva kultury maličko inspirovat u svých východních sousedů. Ve výběru průvodců, v organizaci a v nacenění prohlídek zámků, které vlastní. Ale třeba se mýlím a je to jen můj na zámky a hrady poněkud netradiční osobní pohled.