Haló, Praho, jste tam?

Dnes jenom přejedete prsty po displeji a během pár vteřin se spojíte s kýmkoli třeba na druhé straně zeměkoule. Když jsem kdysi na počátku šedesátých let minulého století často pobýval u své babičky v Posázaví, bylo to úplně jiné.

„Jeníčku, na telegram je pozdě, zkusíme tvým rodičům zatelefonovat,“ pravila babička ustaraně jednoho sobotního brzkého odpoledne, když zjistila, že jí došlo uhlí. Tedy nikoli hnědé uhlí, jímž krmívala kamna, ale uhlí černé jak uhel, přímo živočišné, jímž potřebovala nakrmit mě, neb jsem byl postižen náhlou běhavkou.

V té době se ještě v sobotu chodilo na půlden do práce a naši vyráželi za babičkou a za mnou, jakmile se vrátili a stačili zabalit. Takže jsme se museli trefit do chvíle onoho balení a navíc jsme to měli ztížené, neb náš pražský telefon byla násobná linka. Kdo nepamatuje, těžko pochopí, do činžáku vedl jen jeden pár drátů, tam se rozdělil do několika bytů, a pokud někdo zrovna telefonoval, ostatní měli smůlu a museli čekat.

Sebrali jsme se tedy s babičkou a upalovali na poštu, neb v chalupě telefonní přístroj nebyl. „Dobrý den, paní Sedláčková, potřebovali bychom rychle zavolat do Prahy na číslo 72 45 17,“ poprosila babička paní poštmistrovou. Mimochodem, pamatujete si na tehdejší specifickou a nezapomenutelnou poštovní vůni? Netuším, co ji způsobovalo, vím jen to, že dnes už ji na poštách neucítíte. Tedy pokud ovšem vůbec najdete nějakou poštu, která ještě nebyla zrušená.

„Ano, počkejte si, dám vám to do kabinky,“ pravila vlídně paní poštmistrová. Načež přistoupila k telefonnímu panelu s mnoha zdířkami, zvolila ty, které zřejmě spojovaly naši malou vísku se samotnou velikánskou Prahou, zasunula do nich kolíčky, uchopila sluchátko a zaťukala do vidlice.

Chvilku trpělivě vyčkávala, pak zřejmě zaslechla nějaké zarachocení nebo tichý vzdálený hlas, to netuším, a zavolala do mluvítka: „Haló, Praho, jste tam?“ A... a nic. Načež paní poštmistrová musela celý proces včetně zasouvání kolíčků do zdířek několikrát zopakovat, než mohla pronést vytoužené: „Haló, Praho, slyším vás“ a požádat o propojení k mým rodičům na číslo 72 45 17. Mimochodem, taky si pamatuje úplné zbytečnosti z dětství, ale co se vám někdo snaží vtlouct do hlavy teď, to okamžitě zapomenete?

Tu inkriminovanou sobotu jsme měli kliku, násobná linka byla náhodou volná a naše jsme stihli akorát před odjezdem. „Máte to v kabince číslo jedna,“ oznámila nám po všem tom snažení paní poštmistrová a tu jedničku nezapomněla zdůraznit, přestože na poště žádná jiná telefonní kabinka nebyla. Nicméně já se dočkal svého černočerného uhlí, a bylo po běhavce.

Když selhalo telefonování nebo ho nebylo možno použít, byl k dispozici ještě telegraf, takový pra prapředek dnešního esemeskování. Důmyslný vynález, se kterým se občas užila legrace,

„Přečti mi to, Jeníčku, já mám mokré ruce,“ pobídla mě babička jednoho letního dopoledne, když se na dvorku před chalupou pustila do velkého prádla a zrovna v tu chvíli se objevil pošťák s telegramem. U vědomí, že venku se daleko líp pere, věší a nemusí se koukat na nějaké to cákání, právala babička i něco z věcí mých rodičů, co s sebou přivezli o víkendu.

Tehdy jsem měl akorát nastoupit do první třídy a byl jsem nesmírně pyšný na to, že už do jisté míry ovládám čtení. Veledůležitě jsem svýma dětskýma ručkama převzal od pošťáka úřední potištěný blanket telegramu, snad si dokonce i odkašlal jako nějaký protřelý řečník a začal číst: „ZAKLOPENUTA PADESATIKORUNA V KASICCE KOBYLE STOP VILIK“ Malými písmeny, diakritikou ani interpunkcí telegramy neoplývaly a ta stopka znamenala tečku za větou, něco jako takový univerzální smajlík.

„Cože to povídáš, Jeníčku, nechceš večer před spaním přečíst pohádku ty mně, aby sis ještě trochu potrénovat písmenka?“ Usmála se babička udiveně nad mou větou. Otřela si do zástěry ruce od mýdlové vody a ten veledůležitý blanket ode mě převzala. Nasadila si brýle na čtení, zahleděla se do něj, zamyslela, a pak se nahlas rozesmála.

Skočila do chalupy, ze šuplíku vytáhla pečlivě uloženou padesátikorunu, zamávala mi s ní před očima a pravila: „Blíží se svatá Anna, tvůj tatínek asi kupoval mamince dárek k svátku, pospíchal u toho a zapomněl zbylou padesátku v kapsičce u košile. Zřejmě si na to vzpomněl až dneska ráno, a tak mi honem tajně telegrafoval, abych mu ji neponičila praním.“

Tak to víte, padesátikoruna byla tehdy velký peníz a moje prozíravá babička si jí stačila všimnout dřív, než vložila tatínkovu košili do dávné pračky s porcelánovým šnekem. Jen jedno jsme se tehdy nedozvěděli, jestli ten prapodivný text telegramu měl na svědomí můj tatínek svým škrabopisem nebo nějaký mladý telegrafista svou nezkušeností. Každopádně trénování písmenek před spaním jsem byl ušetřen a pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“ přečetla babička mně.

Myslíte, přátelé, že mají v nebi telegraf? Pokud ano, strašně rád bych tam své milované babičce jeden poslal. Takový úplně obyčejný, jen plný lásky a poděkování.