Ekologicko - ekonomické paradoxy dneška

S prvním ekologickým paradoxem jsem se setkal ještě za dob hlubokého komunizmu. Jeden můj kolega se tehdy vychloubal, že si pořídil elektrická akumulační kamna a tím pádem přestal zamořovat vzduch kouřem z hnědého uhlí.

Pokyvovali jsme hlavami, debatovali o tom, nakolik je to výhodné, až to jeden z nás rozčísnul: „Víš, Petře, aby ses nemýlil, ta tvoje kamna kouří v Severních Čechách.“ Tedy tam, odkud pocházela elektřina do jeho akumulaček.

Dnes jsou sice uhelné elektrárny odsířené a životní prostředí se proti té době v mnoha ohledech zlepšilo, avšak „každodenní ekologický boj“ je plný paradoxů.

Začněme třeba zrovna s tou elektřinou, konkrétně s elektromobily. Říká se jim také „automobily budoucnosti“ a mají nemalou dotační podporu. Jejich výhodou je, že nespalují naftu ani benzín a tím pádem neprodukují žádné emise a ekologové si nad nimi mnou ruce. Jsou to ti samí ekologové, kteří tak horlivě brojí proti hnědouhelným elektrárnám, produkujícím víc než 45% elektřiny, mimo jiné i pro elektromobily. A také ti samí ekologové, kterým jsou trnem v oku jaderné elektrárny (přes 35% produkce). Nebo že bychom měli různé odrůdy ekologů?

Ono je to s těmi elektrárnami vůbec dost složité, kromě ekologického paradoxu zde můžeme pozorovat též paradox ekonomický. Ten se týká například solárních panelů. Solární elektřina je ekologická (žádné emise) a ekonomická (kromě pořizovacích nákladů je prakticky zadarmo). Opravdu?

Rozsáhlá fotovoltaická pole znamenají výrazný zásah do krajiny se všemi jeho důsledky, jimiž je například úbytek zemědělské půdy a ztráta schopnosti zadržovat vodu. Z toho pak plyne zvýšení potravinové závislosti na dovozu a nárůst rizika povodní. Nuž, co vy na to, ekologové? Na to, že obrat „prakticky zadarmo“ znamená dvojitý nárůst finanční zátěže nás všech, se také rádo zapomíná. Zaprvé dotace ze státního rozpočtu (rozuměj z našich daní) a zadruhé zvýšení ceny elektřiny pro odběratele.

A což třeba takové dopravní stavby, tedy silnice, dálnice, železnice a já nevím co ještě dalšího. Každá taková stavba se musí důkladně prozkoumat, jestli vyhovuje všem ekologickým požadavkům. Zkoumání, povolování, odvolávání, zamítání, nové zkoumání, další posuzování a tak dál, pořád dokolečka. Hlavně, abychom nepoškodili nějakého vzácného brouka, hřímají ekologové. Tedy nic proti broukům, ale celé to divadlo zdrží stavbu té a té dálnice o mnoho let. Nejenže se to celé mnohonásobně prodraží (zase ty daně), ale po všechna léta zdržení projíždějí tisíce aut denně po původních trasách. A co umí udělat hustá kamionová doprava s obytnými domy v její bezprostřední blízkosti, asi víme všichni. O dopravních nehodách v dotčených městech a vesnicích ani nemluvě. Takže suma sumárum ekologicko - ekonomický paradox jako vyšitý.

Takhle bychom mohli pokračovat dál a dál, například bionaftou, řepkou a potažmo opět tou prokletou neschopností zadržování vody v krajině.

Možná si teď o mě pomyslíte, že jsem zapřisáhlý antiekolog, který žehrá proti všemu, co je dobré. Není tomu tak, jsem rád, že můžeme dýchat o něco čistší vzduch než v době, kdy si můj kolega pořídil ty akumulačky. A že se do našich vod vracejí tvorové, kteří tam až donedávna nemohli žít. Avšak, vážení ekologové, vězte, že všechno by se mělo dělat s rozumem. Jinak bychom se taky mohli dočkat dní, kdy se naše krásná země promění v lány solárních panelů a řepkových polí, mezi nimiž budeme živořit v ostrůvcích do země zahrabaných domů, spoutaných silnicemi s hustým provozem náklaďáků.