Drsňák s měkkým srdcem

I když Ferda je jezevčík a já drsnej zrzavej kocour s půlkou ocasu, tak jsme parťáci a kámoši, který se dokážou tolerovat. Ale toho dne jsme se pohádali, skoro porvali a jestli chcete vědět, jak se to semlelo, tak poslouchejte.

Ale napřed začnu trochu oklikou, o lovení. Dvounožec záchranář, u kterýho s Ferdou bydlíme, mi dal kdysi za úkol, abych náš domek a zahradu vyčistil od myší. Tahle práce mi sedla, myši mám rád, jeden se při jejich lovu zdravě procvičí, potrénuje postřeh a ještě k tomu příjemně nabaští. Myši považuju za takový spotřební zboží, rychle se množej, loví je kdekdo někdy i Ferda a pro nás čtyřnohý jsou něčím podobným, jako je chleba pro ty dvounohý. Až mi těch šedivejch potvůrek někdy přijde líto. Ale musím se pochlubit, teď už na naší zahradě myši skoro nejsou, a pokud mě přepadne chuť pořádně si zalovit, musím se pustit na výpravu někam dál.

Jenomže my kocouři to máme od přírody trochu složitý, jo, pardon, kočičí dámy jsou na tom podobně, abych je nediskriminoval. Zkrátka a dobře přírodní instinkty nás nutí lovit drobný opeřence úplně stejně jako ty malý hlodavce. A právě v tom je dost problém, protože našemu dvounožci dost vadí, když nějakýho ptáka ulovím, Nechápu sice proč, nevidím v tom žádnej velkej rozdíl, ale asi nemusím chápat všechno. No, každopádně jsem nakonec s dvounožcem uzavřel tichou dohodu, že budu dělat takovou zvířecí zdravotní policii a lovit jenom zraněný nebo neduživý opeřence, který by stejně dlouho nepřežili. Mně to zas tolik nevadí, zdraví ptačí jedinci se stejně strašně těžko chytaj a já to mám tím pádem jednodušší.

No a teď už konečně k věci. Bylo ráno, já si po snídani ještě trochu zdřímnul, pak se protáhnul ve svým pelechu a šel zkontrolovat misku, jestli mi tam nezbylo něco od snídaně. No, nezbylo, tak jsem vylezl našima dvířkama ve zdi na zahradu a najednou vidím, jak se tam akorát pod švestkou mrská na zemi nějaký ptačisko. „Ha,“ hrklo ve mně, „musím zkontrolovat, jestli není zraněnej a pokud jo, budu mít svačinku.“ Plížím se k němu, mrská se čím dál víc, tak si říkám, že zdravej pták by už přece dávno odlítnul a chystám se zaútočit.

„Zrzku stůj, tady něco nesedí!“ Zarazil mě v poslední chvíli instinkt. Tak jsem zpomalil a jen tak do toho tvora trochu šťouchnul packou bez vytaženejch drápů. A rázem mi to bylo jasný, po čuchu a pohledu jsem poznal, že je to malý kose, který se teprve učí lítat a omylem mi přistálo na zahradě. Však už to taky potvrdili jeho rodičové, který nad náma začali zběsile lítat v kruzích a hrozně mi nadávat. To jejich mládě bylo navíc tak zblblý, že nevědělo, jestli se mě má bát nebo se ode mě dožadovat krmení a začalo si na mě otevírat zobák.

„No, mladej, žížaly ti sice nenachytám, ale seš zdravej, tak tě nechám bejt, aby se o tebe táta s mámou mohli postarat. Trochu mě mrzelo, že ze svačinky nic nebude, ale mávnul jsem nad tím tlapkou a chystal se vrátit domů. Jenomže jak jsem se otočil, najednou koukám, jak se jezevčík Ferda vyřítil těma našima dvířkama ve zdi a celej nažhavenej si to žene k nám, že teda jako jestli toho ptáka nechci já, tak on by si rozhodně dal.

Postavil jsem se mezi ptáče a Ferdu, naježil hřbet a tu svou půlku ocasu, a začal prskat: „Na to zapomeň! Copak ty nevidíš, že je to mládě? Takový se přece neloví! Představ si, Ferdo, že by ti někdo zakousnul tvýho malýho kluka, jestli jsi teda někdy v životě nějakýho měl!“

Ale Ferda se nechtěl dát, pustil se do mě a výhružně vrčel: „To říká ten pravej, Zrzku, co vím, tak zrovna vy kocouři s oblibou žerete svý vlastní koťata. Nebo se snad mejlím?“

„Svoje koťata žerou akorát úplný trotlové, jestli to teda nevíš, ty chytrej.“ Tohle mě tak naštvalo, že jsem se neudržel a pěkně mu to omlátil o hlavu: „Ty asi ani netušíš, co to obnáší, a já pochybuju, že bys byl vůbec schopnej nějaký štěňata mít.“

Chápu, že to ode mě bylo možná trochu pod pás, ale zabralo to, Ferda se zarazil, chvilku dělal, že přemejšlí a pak spustil: „Hele Zrzku, brzdi, já tomu koseti přece nic neudělám. Víš, jednou jsem štěňata měl. To jsem ještě bydlel u tý starý paní, tenkrát jsme potkali hárající fenu, já se utrhnul z vodítka a skočil na ní. Sice jsem netušil, jestli ji kromě mě nakryl ještě někdo jinej, ani ta štěňata mi nebyla moc podobná, ale když jsem je pak viděl, něco tady uvnitř mi řeklo, že jsou určitě moje.“

Pak se Ferda posadil, kouknul se po těch ptačích rodičích, co pořád zoufale kroužili nad náma, a pokračoval: „Víš, Zrzku, já se jim vlastně vůbec nedivím, že nám tak nadávaj, dovedu si představit, jak jim asi je, když nás tu viděj jako dvě krvelačný šelmy u toho svýho mladýho, kterej nám ani neumí uletět před čumákama.

Přiznám se vám, že v tu chvíli mi přišlo líto, že jsem nikdy neměl žádný vlastní koťata a už ani nebudu mít. Došlo mi, že se tady hádáme jak dva kořeni, dloubnul jsem Ferdu čumákem pod žebra a řeknul: „Hele, padáme, ty blboune jeden, tady jsme akorát pro smích. A mezi náma zas dobrý, jo?“

Ferda mi hlasitě štěknul těsně u ucha, až jsem leknutím vyskočil, ale byl jsem rád, protože je to takový jeho gesto na usmířenou. A pak jsme šli, on domů přivítat našeho dvounožce, kterej se akorát vrátil domů po noční, a já to vzal přes plot k sousedům. Ulovil jsem si pár myší pro radost, ale tu poslední jsem nesežral, odnesl jsem ji domů Ferdovi, abych mu vynahradil to, jak jsem ho prve připravil o snadnou kořist.

A jestli chcete vědět, jak to nakonec dopadlo s tím mrňavým kosákem, tak vás můžu uklidnit. Kvečeru jsme ho s Ferdou viděli, jak na vedlejší zahradě provozuje pod dozorem ptačích rodičů to svoje letecký trénování. Jo, byl to určitě on, když potom přistál na stromě, začal ze sebe vydávat úplně stejný zvuky, jako když jsem nad ním ráno stál a on si myslel, že ho snad budu krmit.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak mi Ferda zachránil život