Drsňák pečuje o nenarozený děcka

Vlasta, samička našeho dvounovýho záchranáře je kousek za půlkou svý březosti a nedovedete si představit, co to s tím naším chlapem dělá. Ale já mu to nakonec nemám za zlý, vždyť jde o jeho první mláďata.

Tak třeba zrovna teďka si vzal do hlavy, jestli to všechno dokáže Vlasta s dvojčatama v pohodě zvládat v době, když on bude na šichtě a tudíž jí nebude moct pomáhat. Pořád dokola o tom dumal, nevěděl si rady, byl zachmuřenej jak měsíček před bouřkou, ale pak zřejmě na něco přišel. Ťuknul se do hlavy, usmál se pod fousy, který nemá, počkal, až půjde Vlasta večer spát, a pak si mě s jezevčíkem Ferdou zavolal k sobě.

„Helejte se, vy dva,“ začal, když já se mu uložil na klín a Ferda posadil vedle křesla. „Spoléhám na vás, že mě zastoupíte, když budu zrovna v práci. A abyste věděli jak na to, dám vám do začátku jeden příklad.“

Náš záchranář je bezvadnej člověk, o tom žádná, ale jakmile se začne snažit někoho poučovat, je chytrej jak rádio a dokáže to s ním bejt k nevydržení. A tak jsme se Ferdou obrnili trpělivostí, pesan se začal tvářit, jakože se vůbec nenudí a já podřimoval takovým tím lehkým kocouřím spánkem, při kterým sice poslouchám jen na půlku jednoho ucha, ale přitom si všechno pamatuju. Něco podobnýho prej uměj i dvounohý mužský, který jsou hodně dlouho ženatý.

Ale abych neutíkal od tématu, tak vám teď povím, co nám záchranář vyprávěl. Říkal, že když ještě chodil do školy a bydlel u rodičů, tak měli doma fenu border kolie, která měla strašně ráda malý děcka. Jednou vyrazili takhle ve čtyřech, teda záchranářovi rodiče, on coby puberťák a ta kolie, na návštěvu na zahradní grilovačku k nějakejm svejm přátelům, mladejm manželům s tříletou holčičkou a dvouletým klukem. Paní prej byla strašně ustaraná, že jí ty děti dneska zlobjej, pořád se pošťuchujou, nechtěj si hrát na dece, kterou rozložila na trávník a než aby se v klidu ráchaly v mělkým nafukovacím brouzdališti, v jednom kuse na sebe cákaj vodu, a pak u toho obě brečej.

„Nezlobte se na mě, ale já se vám dneska nemůžu vůbec věnovat, pořád je musím napomínat a konejšit, až mi z toho jde hlava kolem,“ omlouvala se ta paní. Jenomže border kolie jako by ji rozuměla, chvilku se rozhlížela kolem sebe, pak v několika kruzích oběhla děcka s dekou plnou hraček a s brouzdalištěm, a potom převzala péči. Když se děcka začala handrkovat a přetahovat a o nějakou hračku, kolie se nacpala mezi ně, střídavě jim žďuchala čumákem do rukou, aby odvedla jejich pozornost a nechala se od nich drbat na hlavě a na zádech. Když malá holčička vztekle zahodila nějakou hračku do vody v brouzdališti, kolie jí to přinesla zpátky a ukázala jí, jak umí pěkně aportovat. Když klučina začal cákat vodu svý ségře do obličeje, kolie se postavila do cesty, nechala se pocákat sama, a pak se celá otřásla, až se děcka válela smíchy.

Jenomže ta kolie s nima jen neblbla, vykládal nám záchranář, ona je hlavně hlídla. Pokud některý z těch dětí vyběhlo z místa, který jim ta fena určila jako teritorium, honem ho čumákem a celým tělem strkala zpátky k dece. A když byly děti v brouzdališti, stála tam u nich a pozorně hlídala, aby se nikdo se z nich omylem nenalokal vody. Děcka se uklidnila, byla samej smích a záchranář prej i jako puberťák poznal, jak je to s tou kolií baví. No, a maminka byla strašně spokojená, že má v tý feně zastání a může se konečně aspoň trochu věnovat návštěvě.

„No, kluci,“ uzavřel záchranář svý povídání. „Takhle nějak bych si to představoval, na rozdíl od té kolie na to budete dva, tak doufám, že se na vás budu moct spolehnout.“ Naposledy mě pohladil a sundal ze svýho klínu, Ferdu podrbal na hlavně a celej spokojenej, jak to pěkně vymyslel, se odebral za Vlastou do pelechu.

„Víš, Zrzku,“ podíval se na mě Ferda ustaraně svejma psíma očima, „já teda proti malejm lidskejm mláďatům nic nemám, ale tohle bych fakt nedal. Ještě tak pokousat každýho, kdo by si troufnul je ohrožovat, to bych s radostí zvládnul, ale pečovatel a vychovatel v jedný psí osobě doopravdy nejsem. Ty jó? To to dokážeš, až bude mít Vlasta mladý, záchranář vypadne do služby a všechno zbyde na nás? A co když nás budou tahat za ocas a za uši, když budou malý a nebudou mít rozum?“

„Ale Ferdo, seš přece pořádnej psí chlap a něco vydržíš, no ne? A když nevydržíš, tak prostě uhneš,“ vymňoulo ze mě po poslední větě mýho psího parťáka. Ale pak jsem se zamyslel a vzpomněl si na útulek, kde mi kdysi zachránili život. Tehdá nás tam byla spousta koček a kocourů, čekajících, až jim někdo dá novej domov ve svojí rodině, a já byl nejmladší z nich, takový trochu odrostlejší kotě. No, a občas se tam objevila malá lidská samička, dcerka od jedný z těch dvou žen, který se tam o nás staraly. Ta si mě pokaždý našla, i když jsem byl třeba zalezlej někde v koutku a bylo mi smutno po mamince, vzala mě do svejch dětskejch tlapek, hladila mě a šeptala mi konejšivý lidský slova. Sice jsem tehdá člověčině ještě moc nerozuměl, ale nesmírně mi to pomohlo a já si teď říkám, že bych to měl lidskejm mláďatům nějak oplatit, jakkoli jsem drsnej zrzavej kocour.

Takže až se záchranářovi a jeho Vlastě ty dvě mrňata naroděj, ať si je Ferda klidně hlídá a pokousá každýho, kdo by jim chtěl něco udělat, ale to ostatní může nechat na mně. Stejně už teďka vím, že na ně moje kocouří péče platí, i když jsou ještě zalezlý ve Vlastině břiše. Když se jí tam hodně převalujou a kopou, až je z toho celá nesvá, stačí, abych se k tomu jejímu břichu přitisknul, začal jim posílat konejšivý vlny svýho hlubokýho předení a oni se během malý chvilky uklidněj. Určitě usnou, tím jsem si jistej, i když na ně nevidím a Vlasta si může oddychnout, že má chvilku klid.

Jenomže Ferda se pořád strachoval, že nedokážeme splnit záchranářův úkol a jaký to budeme mít těžký, až on bude na šichtě. Chápu, on už má takovou ustaranou povahu, ale když začal kňourat, že z toho dneska nebude moct spát, tak už mě to přestalo bavit. Namířil jsem si to ke sklápěcím dvířkám na zahradu, že jako půjdu ven, večerní vzduch mi pročistí hlavu, a když budu mít kliku, chytím si ňákou lahodnou myš jako dezert po večeři před spaním.

„Zrzku, počkej, Ferdo, kluci, pojďte sem, chci vám něco říct,“ ozvalo se tichoučce, než jsem stačil strčit hlavu do dvířek. Byla to Vlasta v noční košili, která se tiše vynořila z ložnice, odkud se ozývalo hlasité záchranářovo chrápání. Nalila si sklenici mléka, posadila se ke kuchyňskému stolu, pohladila si zakulacené břicho a spustila: „Kluci, je úplněk, nemohla jsem usnout a slyšela všechno, co vám ten můj chlap tady vykládal. Nemějte mu to za zlý a berte to tak, že každej normální táta prvorodič to strašně přehání. Já sice možná vypadám na pohled křehce, ale nemusíte se ničeho bát, až bude ve službě, v pohodě to tady s váma dám jako každá normální ženská ať už lidská nebo zvířecí.“

Načež Vlasta zhluboka zívla, jednou rukou pohladila mě, druhou jezevčíka Ferdu a odebrala se zpátky do ložnice. Zabralo to, Ferda konečně přestal bejt ustranej a já mohl vypadnout na ten čerstvej noční vzduch. Snad mi teď nebudete moc závidět, když vám prozradím, že ten myší dezert se mi podařilo ulovit hnedka na první dobrou.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak drsňák zatočil s porodní bábou