Domina

Vykopla střevíc, až se odrazil od protější zdi, švihla bičíkem do vzduchu: „Na kolena a aport! Ne do ruky, do tlamy jako pes, za tohle tě potrestám.“ Když jí ho přinesl, přetáhla ho párkrát přes záda.

„Léta jsme se neviděly, Majko, ty černý krátký vlasy ti fakt slušej. Ještě děláš v tom nábytku?“

„Kdepak, má drahá. Propouštělo se a já musela jít, však víš, jak to chodí.“

„A co teda děláš, sehnalas něco jinýho?“ Zeptala se bloncka a pohodila hlavou, až jí pár kadeří na moment zakrylo tvář.

„Ale ne, zaměstnat už se nenechám, dělám teď... No, tobě to řeknu, Jarko, asi jako jediný. Když jsme byly mladý, říkaly jsme si všechno.“ Povzdechla si, kývla na číšníka, objednala láhev bílého, zašátrala v kabelce a zapálila si. Dvakrát za sebou zhluboka potáhla a dala se do vyprávění.

„Dělám dominu. Ale počkej, nic nevíš, tak začnu radši od začátku.“ Lokla si, chvilku počkala, než Jarka tuhle informaci trochu vstřebá. „Asi ani nevíš, že mi Franta před několika léty umřel. Ani jsme nestihli mít děti. Ne, počkej, to už je dávno, mám to za sebou. Ale víš, jaká jsme byli dvojka a já husa tenkrát myslela, že většina chlapů je jako on. Asi po roce jsem začala zase hledat.“

„Asi nenašla, co?“ Neposedný pramen světlých vlasů se nechtěl dát odbýt.

„No, myslela jsem si, že našla, byla jsem bláhová. Malovala jsem si to narůžovo, všechno bylo krásný, dokud se Pepa pořádně nesťal. V tom stavu mě začal mlátit. Nechci to protahovat, když to udělal potřetí, tak jsem ho vyhodila. Zbyla mi akorát zlost. Jo, a taky dluhy. Za ten krátkej čas mě stačil oškubat a já si toho všimla, až když byl pryč. Ale tak jsem ho nenáviděla, že z pouhý myšlenky, tahat se s ním po soudech, mi bylo na blití. Radši jsem se na to vykašlala, ale prachy jsem potřebovala a nemohla se honem nikde chytit.“

Majka se zarazila, podržela sklenku proti slunci a chvilku pozorovala hru paprsků. Jako by se chystala osmělit, ponořit do ledových vod svého vyprávění. Její kamarádka jen tiše seděla a bezmyšlenkovitě otáčela se svou poloprázdnou skleničkou na dřevěné desce stolku.

„Začátek stál za prd, teď to trochu zkrátím. Šla jsem na privát a chytla hnusnou šéfovou. Představ si, že bys musela jít s každým, kdo si na tebe ukáže prstem a půlku peněz dávat tý ženský, co uměla jen chlastat a sekýrovat. No, nekoukej tak na mě, sama jsem si připadala jak ta poslední krysa z kanálu.“

Jarčin pohled byl spíš soucitný než aby odsuzoval. „Já nevím, tohle bych fakt nemohla...“ „Však poslouchej,“ skočila jí do toho Majka, „pak už nebylo tak zle. Z toho nejhoršího mě dostal jeden klient. Slušnák. Ňákej ředitel nebo co. Jednou se mě zeptal, jestli bych mu nemohla nafackovat. Byla jsem z toho celá vykulená, ale pak jsem si řekla, když chce, tak ať to má. A jak jsem se rozjela, tak se mi najednou před očima objevil Pepa, pak už to šlo samo, prásk, prásk. Ten klient mi nakonec moc děkoval a já tehdy pochopila, že existuje taková divná sorta chlapů, který prahnou právě po tomhle. Řek mi, že by ze mě byla dobrá domina a nabídnul, že jestli chci, tak mi na to obstará pronájem. Prej tam bude můj první stálák.“

Už teď toho bylo na Jarku až, až. „Promiň, musím si odskočit.“ Na WC chvilku zírala do zrcadla, kroutila hlavou a šeptala si sama pro sebe: „Chudák holka, že na to má žaludek. Musím ji vyslechnout až do konce, podržet, bejt chvilku s ní.“ Trochu se sebrala, cestou zpátky se stavila u baru a ke stolu přinesla dva panáky.

„Jo, dík, jsi hodná. To tys byla dycky, snad proto ti to všechno říkám. Ale abych to dopověděla. Jak řekl, tak udělal. Teď mám v Karlíně dvě místnosti s kuchyňkou v suterénu s okny do dvora.“ Usmála se, „představ si mě v černým latexu a ve vysokejch botách nebo ve střevících na jehlách, jak komanduju chlapy, práskám je bičíkem a svazuju poutama. Kdo si co řekne, to má, ale prasárny nedělám. To musej jinam.“

„Máš s nima sex?“

„Ale kdepak, to už dávno ne. Maximálně jim dovolím, aby si přede mnou pomohli sami. Ale aby sis nemyslela, v tý druhý místnosti dělám masáže. Tam jsem za hodnou.“ Obličej orámovaný ebenem se trochu rozjasnil. „Klasický zdravotní, udělala jsem si na to kurs. Masíruju buď v prádle nebo, když si klient připlatí, nahoře bez. A když si připlatí ještě víc, tak ho nakonec vezmu rukou, no však víš, jak to myslím. No já vím, na co se chceš zeptat, to víš, že mě to nebaví. A když jsem za dominu, tak už to jenom hraju, na Pepu si ani nevzpomenu. Beru to jako rutinu, prostě práce jako každá jiná.“ Majka se odmlčela, jako by najednou nevěděla, co má ještě říct.

Jarce bylo za ní trapně, chtěla ji pomoct nějakou otázkou, ale jak nevěděla, nač se má zeptat, tak z ní najednou vypadlo: „Kdo za tebou vlastně chodí, to se nebojíš, že ti někdo něco udělá?“

„Hele, mám svoje pravidla,“ odpověděla Majka teď už úplně uvolněně. „Neberu opilce, přes noc nedělám, padne osmá a končím. Beru jen slušný Čechy, už po telefonu poznám, jakej kdo asi je a když se mi pak přesto nezdá, nepustím ho do dveří. Nevěřila bys, co se občas objeví za elitu. To je samej šéf, pár jich je i z nejvyšších míst. Ne, promiň, jména ti neřeknu, nezlob se.“

„Chápu.“

„Víš, ti jsou celý dny zvyklí jen poroučet, až se jim to někde v hlavě přepne a najednou potřebujou, aby je někdo pořádně sjel. Jsou i takový, který nemusím bít, stačí jim pořádně vynadat a jsou spokojený. A ti, co choděj na masáž, se zase svěřujou. Holka, nevěřila bys, co já už vyslechla, to by bylo na několik románů. Někdy mi jich až přijde líto a když vidím, že to potřebujou, tak se tvářím účastně a přidám i nějaký to milý slovo. Oni se pak rádi vracej a hlavně nešetřej korunou. Teď už je to dobrý, o peníze starost nemám. Ne, že bych mohla rozhazovat, ale s dluhama jsem za vodou. Teď už si prakticky vystačím se stálákama, nový beru jen málo.“

„A co sousedi, nebojíš se, že tě někdo napráská?“ Starostlivě zúžila oči blonďatá.

„Komu napráská? Chodí za mnou jeden šéf od policajtů, ňákej potentát z města a tak. Když jsem na každýho tak akorát hodná nebo tak akorát zlá, tak u nich mám zastání. A kravál nedělám, mám to tam odhlučněný a kdyby některej z klientů chtěl moc řvát, tak ho zkrotím.“ Majka vzala do ruky prázdnou láhev, najednou zmlkla a zatvářila se jak splasklej balón. „Jaruš, tak to je asi všechno. Promiň, že jsem se na tebe tak vylila, nějak to prostě muselo ven a já nikoho jinýho nemám.“

Jarka jí položila ruku na ruku: „Bylo to na mě silný kafe, o tom žádná, ale jsem ráda, žes mi to řekla. A nechtěla bys to změnit? Začít zas s někým normálním žít? Asi se blbě ptám, promiň.“

„Neptáš se blbě.“ Majce zvlhly oči, „snad někdy ... možná. Jo, hned jakmile objevím druhýho Frantu ... teda jestli po týhle zeměkouli ještě nějakej běhá.“

Pak mávla rukou, „ale co, hoďme to za hlavu, život je jako žebříček od kurníku, však to znáš. Jestli máš ještě chvilku, dáme si dortík a druhou lahvinku, dneska už nedělám. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě zas vidím. Jo a jde to za mnou.“

„Tak jo, Majko, ten můj je dneska v Brně a malá Jaruška je už dávno veliká. Počkej, jenom jí brnknu, že se zdržím.“ Pak odfoukla tu věčně neposednou světlou kadeř a spiklenecky mrkla jedním okem, „ale s tím pitím jedeme napůl.“

„Díky, seš férová,“ z očí pod ebenem se vyklubalo pár slunečních paprsků, „tak a teď povídej ty, ať taky slyším, jak žije někdo normální.“