Dobrý člověk ještě žije

Tenhle článek bych chtěl pojmout jako velké poděkování. Komu a za co? No přece dobrým lidem, kteří tu žijí mezi námi. Přestože se o nich prakticky neví, nejsou jim lhostejné osudy ostatních.

V tomto případě jde o osudy kočičí. Uplynulou sobotu se víc než po roční přestávce uskutečnila umísťovací výstava útulkových koček. Proběhla v Löwitově mlýně v pražské Libni, uspořádal ji Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko a šlo o akci spíš komornějšího charakteru, protože se jí zúčastnilo „pouhých“ třináct koček. Dokázali byste si tipnout, kolik z nich našlo nové domovy? Osm? Nebo dokonce devět? Kdepak, samá voda, tentokrát vysoko nad obvyklý průměr, své nové rodiny se podařilo nalézt téměř všem, konkrétně jedenácti zvířatům. Proto tedy můj dík a obrovská radost za všechny kočky a kočkomily.

Omluvte, prosím, nevalnou kvalitu mých fotek, v prostorách výstavy bylo šero, všude samé protisvětlo a já na tohle nejsem žádný odborník.

Při takovém reportážním focení si člověk užije spoustu legrace. Zaprvé kočky. Ty vám nepostojí, nekouknou se do objektivu a furt se melou, takže místo kočky vám na fotce zbyde jen šmouha. Za druhé lidi. Většinou se fotí rádi, pyšně vám zapózují s partnerem, s dětmi a samozřejmě s nově adoptovanou kočkou, akorát zapomenou otevřít oči, takže vám ve finále na obrázku spí. Jiní se fotit nechtějí, a když chcete zdokumentovat nového majitele společně s jeho čerstvě nabytým čtyřnohým miláčkem, dovolí vám, abyste vycvakli leda tak jeho ruku. Samostatnou kapitolou jsou dámy útulkářky, které u neposednějších koček dobře vědí, že toho tvora za žádnou cenu nemůžou dát ani na chviličku do ruky novému majiteli. Tvor by se totiž vysmekl, utekl, stal se nepolapitelným, a proto musí putovat rovnou do přepravky. Nu a vy můžete vyfotit akorát tak to, jak nový majitel drží přepravku, ve které je pravděpodobně nějaká kočka.

Nyní tedy konkrétně kočky a lidé na fotkách. Napřed vždy ofocený popis (ten držel a nikam neutíkal), pak kočka ještě v kleci, netušící, že bude adoptována (ne vždy jsem to stihnul). A jako třetí kočka s novým majitelem (respektive ukrytá v přepravce, případně v náručí útulkářky, neb ta ví, jak kočku podržet, aby neprchla).

***

Lucinka - sympatický mladý pár si ji odnesl k tříměsíční kočičí kamarádce do pražského bytu.

***

Pro Loty si přišla milá maminka s dvěma dětmi.

***

Na tříbarevku Lolu se usmálo štěstí, doma v pražském bytě jí bude dělat společnost pár mladých lidí a navíc jedna kočičí kamarádka.

***

Mourovaté Else poskytla nový domov sympatická usměvavá paní, která už má doma jednoho kocourka.

***

Roztomilou Miu, nádhernou mladou kočičku barvy bílé kávy si odnesli dva mladí lidé jako své první domácí zvíře.

***

Dlouhosrstý zrzavobílý pan kocour Sonny. Okolnosti, za jakých se dostal ke své nové majitelce lze nazvat hrou osudu, kdy dva museli zemřít, aby se jiní dva našli. Sonny přišel o svou původní majitelku, paní zemřel předešlý kocourek na zhoubnou nemoc, která se nevyhýbá ani zvířatům.

***

Pokaždé, když připravuji pozvánku na útulkovou výstavu a když tam pak přijdu udělat reportáž, padne mi do oka nějaká kočka, které bych moc a moc přál, aby našla nový domov. Většinou to bývají takové, které jsou starší a tím pádem mají menší šanci na umístění než mladá koťata. Dost často je potkávám na výstavách opakovaně a vždy si kladu otázku, jestli se to konečně podaří.

Tentokrát šlo o tříletou zrzavou Leontýnku. Věřili byste, že kočka může doplatit na nevydařený lidský vztah? Rozchodem dvou lidí vždy nejvíc trpí jejich vlastní děti, avšak v Leontýnčině případě to odnesla právě ona.

Před časem si ji adoptoval pán s paní. K adopci zřejmě přemluvila ona jeho, on se zpočátku s Leontýnkou moc nemusel, první den mu při neúspěšném pokusu o sblížení prý dokonce prokousla prst.

Nicméně čas běžel, pán s Leontýnkou si na sebe postupně zvykli a došlo to tak daleko, že mu k posledku za zrzavá divoká myšilovka pravidelně spala v posteli. Zároveň s tím se začal rozpadat vztah mezi pánem a paní, až mu ona nakonec utekla na druhou stranu republiky.

Pán by si Leontýnku rád nechal u sebe, ale nebylo to možné, protože v týdnu odjíždí za prací a nemohl by se o ni starat. „V životě jsem neviděla, aby chlap takhle brečel,“ svěřila mi útulkářka paní Jana, co se odehrálo, když jí ten pán Leontýnku vracel.

Když jsem v sobotu odpoledne odcházel z výstavy, bylo už umístěno několik koček a já doufal, že se i Leontýnce podaří nalézt nový domov. Když jsem se pak večer dozvěděl, že bylo úspěšných jedenáct ze třinácti koček, hledal jsem mezi jejich jmény Leontýnku. Leč nenašel, byla jedna ze dvou, na které se nedostalo a které zůstaly v útulku.

Obě zůstaly v útulku, doufám, že prozatím. Věřím, že jak pro Leontýnku, tak pro její kamarádku Missinku, žijí někde nějací dobří lidé, kteří i je přijmou za členy svých rodin

Poznámky: Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.