Dobrman

Poprvé jsme se s tím hafanem setkali asi před třema tejdnama. Náš dvounohej záchranář si to špacíroval s mým kámošem jezevčíkem Ferdou zpátky z procházky a já je pozoroval ze sloupku našeho plotu, jak je mým dobrým zvykem.

Ferda si v klidu ťapkal na vodítku, když v tu ránu se k němu přihrnul takovej velkej psí halama, nějakej dobrman nebo co já vím a začal na něj dělat ramena. Já už teda od Ferdy psímu štěkání dost rozumím a slyšel jsem, jak mu ten dobrman vyhrožuje, že to tady patří jemu, aby se tu víckrát nevokazoval, a jestli ho tu ještě jednou uvidí, tak si to s ním vyřídí. Vrčel a vyjížděl po něm zubama, aby mu jako ukázal, že to myslí vážně. Ferda, jak je normálně klidnej, tak se vyděsil, dostal strach a já nevím, jak by to dopadlo, kdyby náš dvounožec nezasáhnul. Křiknul na toho dobrmana pěkně zvostra jediný slovo, ten se leknul, na chvilku zaváhal, stáhnul ocas mezi nohy a než se vzpamatoval, stačil dvounožec šoupnout Ferdu na naší zahradu a zavřít za ním branku. Pak se otočil a cosi si vyřizoval s chlápkem, kterýmu ten dobrman patřil. Koukal jsem, jestli je Ferda v pořádku, tak jsem je moc nevnímal, ale stačil jsem zaslechnout slova jako „nedokážete ho zvládnout, nepatří vám do ruky, aspoň na vodítku“ a podobně.

Doma po krmení si nás dvounožec zavolal k sobě, Ferda si mu sednul k nohám, já lehnul na klín a on spustil docela smutným hlasem: „Víte, kluci, tohle je špatný. Už několikrát mě zavolali k případu vážnýho pokousání psem a pokaždý to bylo stejný. Někdo si takovýho psa pořídí, aby si vylepšil svoje sebevědomí, nic o tom neví, nedá mu dost pohybu, nezvládne ho a myslí si, že to zvíře je dost chytrý na to, aby ho poslouchalo samo od sebe. Jenomže pes je smečkovej tvor, a když neví, koho má poslouchat, tak je nešťastnej a může udělat bůhvíco. Jako tenhle dobrman, jak jsem s tím jeho člověkem mluvil, tak ten vůbec neví, která bije a nedochází mu, že může dojít k nějakýmu neštěstí. Kluci, nejhorší na tom je, že dokud se něco nestane, tak to nikdo neřeší, a pak už bejvá pozdě. Tak si na toho dobrmana dávejte pozor, já se s tím pokusím něco udělat, ale asi to nebude jednoduchý.“

Ferda to dvounožcovo povídání asi špatně pochopil a koukal se na něj uraženě, jakože on by přece nikdy nikoho nepokousal. „Ferdo, nemysli si,“ pokračoval dvounožec, „vy psi za to nemůžete, vina je vždycky na straně člověka, kterýmu to zvíře patří. Kdyby ten dobrman bydlel tady u nás, byl by stejně vedenej jako ty, ale ten jeho chlápek ho prostě nezvládá.“ Ferdovi se při představě přítomnosti dobrmana v našem domě a na zahradě zježily chlupy, ale dvounožec ho podrbal za ušima a uklidnil: „Neboj, zařídíme to jinak, snad to stihneme, než se něco stane.“

***

No, málem jsme to nestihli. Byl to hodně zlej den, následoval asi tejden po tom prvním incidentu před naší zahradou. Nic takovýho bych už podruhý nechtěl zažít a dodneška nevím, proč jsem já starej drsnej zrzavej kocour s půlkou ocasu za někoho nasazoval život.

Ale abych nepředbíhal, pamatujete si, jak jsem vám povídal o dvou Barbínách, o matce s teď už asi osmiletou dcerou, co bydlej ob dva ploty a co vypadaj jako kopie jedna druhý? Tak ten chlápek s tím dobrmanem bydlí ještě o zahradu dál od nás a toho psa má u sebe jen krátce.

Ten den jsem měl už od rána takovej divnej pocit. Náš dvounožec odjel do služby a já se pro jistotu přesunul na strom, kterej roste na zahradě u Barbín skoro u plotu na straně k tomu dobrmanovi. Mladá Barbína se znuděně poflakovala po zahradě a starou jsem neviděl, byl všední tak, tak byla asi odjetá někde v práci. Za plotem se najednou objevil ten dobrman, prostrčil čumák místem, kde chyběla jedna dřevěná plaňka a začal tý znuděný mladý Barbíně po psím nadávat. Mně se zježily chlupy a čekal jsem, co bude dál, naštěstí o mně nikdo z nich nevěděl, byl jsem schovanej mezi tlustejma větvema a vítr foukal od dobrmana ke mně.

A potom, ta hňupka, odpusťe mi ten výraz, neudělala nic jinýho, než že si přinesla z baráku buřta, napíchla ho na klacek a začala s ním toho dobrmana dráždit. Prostrčila mu ho k čumáku skrz ten plot v místě, jak chyběla ta plaňka, a když on po něm vyjel, jakože si ho z toho klacku stáhne, tak ona cukla zpátky, aby na něj nedošáhnul. Zopakovala to několikrát, dobrman vyváděl jak šílenej a ona se tomu řehtala. No, nemohlo to dopadnout jinak, plot byl zchátralej, a když se do něj ten pes asi počtvrtý opřel, tak svou váhou přerazil další plaňku a prodral se skrz. Mladá Barbína se vyděsila, začala utíkat, uklouzla, upadla do bláta ve svejch růžovejch šatičkách, dobrman zapomněl na buřta, blížil se k ní s otevřenou tlamou a vyceněnejma zubama.

Nevím, asi nejsem normální, zatmělo se mi před očima a skočil jsem. Tomu rozběhlýmu dobrmanovi jsem dopadnul rovnou za krk plnou váhou z vejšky toho stromu, zaťal drápy a zakousnul se mu do zátylku. Bylo mi jasný, že jsem Barbíně poskytnul jen pár vteřin, než se ten pes vzpamatuje z toho mýho šimrání, pak budu mít co dělat, abych se stačil vrátit zpátky na strom. Ale stihla to, teda stihli jsme to oba. Ona se zvedla, utekla celá zablácená do domu, já povolil svoje sevření, a jak namydlenej blesk vyšplhal nahoru na strom. Nepřejte si vědět, co jsem si od toho psa vyslechnul, jak mi ze země pod tím stromem nadával. Slyšel to i Ferda z naší zahrady, přes ploty se za náma ke svýmu štěstí sice nedostal, ale když mi to pak pomalu překládal, abych tomu všemu rozuměl, tak jsem se červenal až za ušima jak ňáka nóbl kočičí dámička s mašličkou.

No nic, nebudu to protahovat, o pár hodin pozdějc jsem slyšel ještě jedno nadávání, tentokrát lidský. Ten dobrman totiž patřil tátovi toho chlápka vedle Barbín. Náš dvounožec mu to všechno řeknul a on si ten samej den večer pro toho svýho psa přijel. Ukázalo se, že ho dal synovi na hlídání, když musel i se svou manželkou narychlo do špitálu kvůli nějaký nemoci, co teď prej mezi lidma hodně řádí. Ten den je akorát pustili, táta byl ještě celej pobledlej a svýho synátora seřval, že jako když toho dobrmana nedokáže zvládnout, měl ho na ten čas dát do psího hotelu nebo do útulku, tam by si s ním poradili a on by to pak normálně zaplatil. A ten dobrman? Na vlastní oči jsem viděl, jak zkrotnul v momentě, jakmile svýho opravdovýho pána uviděl, začal se chovat jako beránek a olízal mu ruce.

Když to všechno skončilo, tak se mladá Barbína přiznala, jak to bylo s tím buřtem. Náš dvounohej záchranář jen kroutil hlavou, říkal, že už jsem mohl bejt na kocouří pravdě boží a koupil mi velkej flák syrovýcho hovězího. To víte, že jsem se o něj podělil se svým kámošem jezevčíkem Ferdou, ale ty kočičí bonbony, který mi vnucovaly Barbíny, jsme si nevzali ani jeden z nás. Ferda k nim jen krátce čuchnul, zavrčel, že jsou umělý a odběhnul zkontrolovat krtiny vzadu za domem u plotu.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Drsnej policajt